Ne, raději knihu Pavel Klusák, Miloš Hroch, Anna Luňáková

knihy_2
konference_
knihy_

Tip Pavla Klusáka: Umělá inteligence se učí populismu
Samuel Szabo: Svet sa nám nestal
Vyd. 4AM, z.s., 2020

Publikace Svet sa nám nestal s podtitulem Umelá neinteligencia nedoprovází žádnou výstavu: sama je artefaktem, textovým i grafickým koncepčním výtvorem, do něhož uložil autor Samuel Szabo výsledky svého pokusu s aplikací neuronové sítě na aktuální slovenskou realitu. Kniha, kterou u autora objednalo brněnské 4AM / Fórum pro architekturu a média (konkrétně kurátorka Barbora Šedivá), má rozměry grotesky, společenské kritiky, ale také vrstevnatého procesu s umělou inteligencí a komunikačního experimentu.

A všechna technologie naráží na polohu art brut, z níž Szabo vychází. V poslední dekádě vystupuje pod pseudonymem Samčo, brat dážďoviek: ať už v jeho hudbě právě dominuje akustická kytara, digitální postprodukce, potměšilé koláže mediálních promluv nebo kolektivní improvizace, nikdy neodchází od undergroundových východisek. Je subverzivní do té míry, že na Slovensku má spíše výjimečnou pozici – ovšem při vší prostořekosti se v něm nezapře silný smysl pro hodnoty. Když ho dráždila formálnost a tvůrčí konzervativnost projektu Košice – Evropské město kultury 2013, vydal divoký mix Evropské hlavné épéčko kultury. Dlouhodobě ho provokuje politický lobbing slovenské katolické církve: proto v duu Pentagramček obracel Samčo naruby církevní propagandu určenou dětem a nabízel reklamní „satanistické” zpívánky. Mocenské očerňování opozice a aktivistů okomentoval veřejnou produkcí songu Soros mi daroval dlažobnú kocku.

Tematizoval populistické národovectví, vzestup naivního zájmu o nacismus v podobě hejtmana Kotleby ale také nechuť hipsterské generace (či society) skutečně se angažovat. Slovensko je jiné, své, říká parafrází narkotického hitu Prodigy, tracku Smack My Bitch Up, nazvanou Smack My Bytča. Získal výroční ocenění Radio Head v kategorii experimentální hudby. Ale na to, aby se stal šířeji přijímaným satirikem, je příliš ostrý, manicky chrlivý, s nevyrovnanou kvalitou na výstupu. Což se stává těm, které zajímá víc proces než výsledek.

Za Samčovými performancemi a nahrávkami je mnohdy kus konceptualismu: koneckonců, studoval teorii interaktivních médií na brněnské Masarykově univerzitě (bez absolutoria). To se teď potvrzuje, když posílá do světa knihu – tedy typ díla, v němž už není přítomný hlasem a situační energií. Pro Samča je evidentně tématem populismus; na manipulaci ho pak často zajímá reakce „těch dole”, stereotypy, tematické konstanty a jazykové jevy, které v lidech podněcuje politika emocí nebo nacionalismus. To je jistě důvod, proč ho láká prostředí internetových diskusí – s jeho zmateností, demagogií, pravdou a lží slitými do neoddělitelného patoku, občasnými vulgarismy i národním patosem. „Nakrmit” neuronovou síť právě tímhle materiálem a nechat ji pokračovat, to samo o sobě připomíná silný fakt ve věku AI: strojové učení může být sebedokonalejší, ale vždycky bude replikovat jen takové hodnoty, jaké do něj vloží tzv. pán tvorstva. A navíc, jak se ptá autor knihy: Copak už dnes není v online prostředí těžké rozlišit, „který příspěvěk psal svobodný člověk, placený troll nebo robot”?

Každý z oddílů knihy vyzařuje jiný typ bizarnosti. Oddíl Sv. Teodor vs. Google Translate: Keď je svet strašný přináší básně, které umělá inteligence sestavila po zkušenosti s poezií nacionalistických, někdy až ľuďáckých básníků. Nejfrekventovanějším výrazem je Slovensko, původní oslavné texty tu lze poznat jen v rozmetaných fragmentech, někdy se hroutí i samotná větná stavba, jindy se robot trefí a hovoří jako originál („Krásny národ bojuje za slobodu sveta.”). Čtenář samozřejmě hledá místa ambivalentní, kde náhoda – pořád velmi nedokonalé – tvorby skrze AI zábleskem osvítila básnickou reflexi skutečnosti: „Pri výške hrobu, / kto vo svete je jeho vlastný!”

Excentrická grafická úprava Lucie Repašské dává knize rozměr autorského díla: odlišila oddíly různými druhy a formáty papíru: básně jsou tištěné v charakteristicky slavnostní úpravě, jinak vypadá listina (vygenerovaných) kandidátů do slovenského parlamentu. Některé sentence v programových prohlášeních, třeba ta o zavedení privatizace státního dluhu, vzbuzují podezření, že robot byl informován o lidských poměrech velmi kvalitně. Podle autora jsou ale opravdu všechny texty dílem ne-lidským, člověk jen editoval.

Do knihy jsou všité ručně popsané drobné stránky z „motivačních diářů”: svou úpravností a intimitou rukopisu vzbuzují až soucítění. Mohli bychom se jim ušklíbat, ale neuronová síť reálný materiál přeměňuje na výrok „Láska je prečo”, takže ho nakonec vylepšuje.

Co je na knize Svet sa nám nestal nejlepší? Samuel Szabo se zručně pohybuje na okrajích – a zdánlivých okrajích. Na internetech, ve funkční politice i v byznysu se spiritualitou tentokrát nasbíral tak relevantní materiál, že jeho robotický remix výmluvně, byť v abstraktním výmyku, ukazuje na stav věcí v jeho zemi. Mnohé z toho, nejvíc pak lidové reakce na politiku emocí, si můžeme vztáhnout i na dění v Česku.

Autor je šéfredaktorem časopisu Qartal

Tip Miloše Hrocha
Mark Fisher: Post-Capitalist Desire
Repeater Books, Londýn 2020

Ve své sociální bublině neznám vlivnějšího filozofa, než byl Mark Fisher. Jeho nakažlivé kulturní teorie vznikaly přímo na internetu, na jeho blogu K-punk. Vychovala ho postpunková éra ve Velké Británii, chodil na raveové taneční parties a nosil výstřední pestrobarevné účesy, jako by sám hrál v punkové kapele. Hudební nerd i poučený teoretik Fisher psal často o vlastních zážitcích a zkušenostech, ať už to byly koncerty nebo problémy s depresemi, proto dokázal tak strhnout. Složité myšlenky filosofů Jamesona, Derridy, Deleuze nebo psychoanalytika Lacana vysvětloval hravě na obecně známé popkultuře: sci-fi filmech, hororech, elektronické hudbě.

Fisher ve své nejslavnější knize Kapitalistický realismus upozornil na souvislosti mezi nárůstem duševních problémů a stále většími nároky kapitalismu. Pro generaci mileniálů se stala kniha biblí: „Zpravidla přecházíte z jednoho krátkodobého úvazku za druhým, aniž byste si byli schopni plánovat jakoukoliv budoucnost,“ napsal v útlé knížce, která vyšla česky v roce 2010. Popisuje všeobjímající atmosféru, která ovlivňuje kulturu, organizaci práce a vzdělávání: „Působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“ Jeho psaní bylo jako antidepresiva, a když Fisher v roce 2017 spáchal sebevraždu, působilo to, jako by už vám nikdo nechtěl předepsat další recept.

Od té doby vycházejí sborníky Fisherových textů v péči londýnských Repeater Books. Sborník Post-Capitalist Desire je přesným přepisem pěti přednášek z cyklu, který Fisher nestihl dokončit. Při čtení se cítíte jako v aule londýnské Goldsmiths University, kde zrovna Fisher rozvíjí svoje myšlenky: těkají, jako by si je zkoušel na studentech a teorie se rodily z diskuzí. Jestliže Fisher už dříve naučil svoje čtenáře a posluchače, aby byli důsledně kritičtí a ostražití k nástrahám kapitalistického realismu, v Post-Capitalist Desire je chtěl povzbudit k myšlení přesahujícímu jeho hranice.

Fisher se vrací k šedesátým a sedmdesátým létům, kdy kontrakultura téměř vydobyla nový svět mimo kapitalistický systém. Snaží se poučit od „přízraků světa, který mohl být svobodný“. Opakovaně se studenty čte Herberta Marcuseho a jeho knížku Éros a civilizace, která pomohla zažehnout studentské nepokoje. V „reading listu“ je také Ellen Willis, hudební kritička časopisu New Yorker, která jako první upozorňovala na nástrahy kontrakultury; festival Woodstock zkritizovala především jako promyšlený podnikatelský záměr. Obloukem se pak Fisher vrací ke starému klišé, že nemůžete protestovat proti kapitalismu, pokud máte v kapse iPhone. Rozebírá tvrzení na drobné částice a pokládá důležité otázky: do jaké míry je naše post-kapitalistická touha pokaždé zajata a svázána kapitalismem samotným? Seznam literatury k Fisherově kurzu je dost dlouhý: číst a hledat odpovědi už musíme sami.

Autor je hudební publicista

Tip Anny Luňákové
Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková: 12hodinová konference
ArtMap a Institut úzkosti, 2020

„Nestíhám: to je můj permanentní pocit.“ Institut úzkosti ve spolupráci s ArtMap vydal autorskou publikaci Barbory Kleinhamplové a Evy Koťátkové 12hodinová konference v unikátně vyvedené grafické úpravě Jana Brože. Laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého a všestranné umělkyně spustily velkolepý projekt stejnojmenné, inscenované události, záměrně zasazené do nočních hodin, která se poprvé a naposledy konala již v lednu roku 2019 na Ústavu molekulární genetiky AV ČR. 12hodinová konference se totiž opírala a opírá o roční terénní výzkum autorek se zaměstnankyněmi a zaměstnanci NÚDZ čili Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Toto nové (2015), ojedinělé vědecké pracoviště se zaměřuje na výzkum duševních chorob a funkcí mozku. A budova skýtá útočiště nejen vědcům, ale i lékařům, pacientům, studentům – a jak odhaluje knižně publikovaný scénář, dále údržbářům, myším, stínovým ředitelům, uklízečkám, skupině Naruto postav a řadě dalších, ostatně hlas je propůjčen i samotné budově. Ledacos na sebe prozradí.

Snahu reformovat psychiatrii v Česku a přispět k rozkrývání příčin duševních poruch (kterých přibývá, v dnešním pandemickém stavu obzvláště), sdílí s NÚDZ právě Institut úzkosti. Ten vytváří prostor pro výzkum těchto poruch, ať už mají podobu ztráty empatie, prohlubujících se nerovností nebo deprese. Institut, spoluzaložený mimo jiné právě Kleinhamplovou a Koťátkovou, „vyzdvihuje individuální příběhy a vize nad obecně známými, kolektivně přijímanými“ a v podobě 12hodinové konference přináší nejen umělecký, ale i příznačně (ne)veselý pohled do zákulisí velkolepé instituce v Klecanech. Více než sedmdesát rozhovorů je východiskem původní performance, kterou je nyní možno „zhlédnout“ v podobě scénáře. Tři části – Konference, Halucinace a Soud – doprovází i obrazy přímo z ústavu, čímž jsou ještě umocněny výrazně dokumentární rysy celého díla. A je se na co dívat. Scénář je sondou do každodennosti na všech úrovních, do činností ale i snů, zejména takových, které si zapamatujete i dlouho do bdělosti. Psychedelické vize, mnohdy upřímně komické, jemně odhalují i těžko snesitelný tlak a úzkosti těch, kteří jsou povolaní je zkoumat – „Hlas budovy: Ztlumit světla!“

Autorka je interdisciplinární umělkyně, literátka a literární redaktorka Revue Prostor