Návrat ztraceného přítele Sandra Baborovská, Ondřej Vojtěchovský

V první čtvrtině 20. století patřil Ivan Meštrović k velkým sochařským osobnostem, jakými byli Auguste Rodin, Émile-Antoine Bourdelle a Aristide Maillol. Zprvu se proslavil jako člen Vídeňské secese, od níž se však dovedl záhy odpoutat a vytvořil si svůj vlastní osobitý umělecký výraz a názor. Jeho současníky fascinoval i sochařův osobní příběh – z neškoleného venkovského chlapce, který pásal ovce a kozy v nehostinném zaostalém kraji v dalmatském vnitrozemí, se díky zázračnému nadání a přízni okolností stal velký umělec vystavující v předních galeriích Evropy i Ameriky. Meštrovićův příběh však měl ještě další dimenzi: ve světě „velkého umění“, jemuž dominovaly kulturní a zároveň politické metropole tehdejšího světa, reprezentoval evropskou periferii, kde ještě na přelomu 19. a 20. století přežívaly archaické feudální vztahy a kde venkovské obyvatelstvo žilo na pokraji hladovění. Meštrović byl pro mnohé důkazem, že podceňovaní balkánští Slované jsou ve skutečnosti nositeli dosud nepoznaného kulturního dědictví, jež tvoří pevnou součást evropské civilizace.
České prostředí se s Ivanem Meštrovićem seznámilo výstavou Spolku výtvarných umělců Mánes v roce 1903, kde vystavoval ještě jako student vídeňské Akademie. Navázal kontakty a přátelství s řadou českých kulturních osobností a uměleckých kolegů, zejména s Bohumilem Kafkou. Jejich prostřednictvím se v první dekádě 20. století účastnil výstav Mánesa a v Praze také vystavoval v rámci přehlídky chorvatského umění. Jeho múzou se stala česká futuristická malířka žijící v Itálii Růžena Zátková, s níž se potkal během svého pobytu v Římě. Za 1. světové války, jako člen exilové organizace Jihoslovanů z habsburské monarchie, úzce spolupracoval s vůdci českého zahraničního odboje, a seznámil se tak s Tomášem Garrigue Masarykem a Edvardem Benešem.
V širším veřejném povědomí české společnosti se Meštrović stal celebritou; nikdo z jeho českých kolegů sochařů totiž v této době nedosáhl takového mezinárodního úspěchu jako on. Tato skutečnost však nebyla důvodem k závisti. Chorvat a Jihoslovan Meštrović byl totiž vnímán tak trochu jako „náš“. Dokázal, že i umělec pocházející z malého slovanského národa se může prosadit v mezinárodním měřítku, a navíc že podmínkou jeho úspěchu není, aby žil trvale v cizině, nýbrž může pracovat a komunikovat se světem ze své vlastní země. Meštrović se po 1. světové válce usadil v Záhřebu, na půdě nově vytvořeného jihoslovanského státu, kterému uměleckými prostředky pomáhal vytvářet národní identitu a který, stejně jako za války, svým dílem propagoval ve světě.
Meštrovićova výstava v Praze v roce 1933 byla mimořádnou společenskou a kulturní událostí. Navštívily ji desetitisíce lidí a napsány o ní byly v novinách a časopisech stovky článků. Význam této výstavy však byl navzdory velkému uznání sochařovy geniality více politický než umělecký. Meštrovićovo dílo reprezentovalo „bratrskou“ Jugoslávii, s níž bylo Československo ve spojeneckém svazku v rámci Malé dohody. Byl přítelem prezidenta Masaryka, jehož v roce 1923 portrétoval, i tehdejšího jugoslávského krále Alexandra. Zosobňoval tudíž svým rozkročením mezi oběma zeměmi toto spojení, které vyjadřovalo dobové heslo „věrnost za věrnost“. Čeští turističtí průvodci a cestopisy po Jugoslávii čtenáře upozorňovaly na Meštrovićovy pomníky vévodící veřejným prostranstvím Záhřebu, Splitu, Bělehradu a dalších měst. Jeho díla tak tuto přátelskou zemi v očích Čechů charakterizovala stejně tak jako moře, přírodní krásy a středomořský či orientální kolorit lidských sídel.
Náklonnost vůči Meštrovićovi jakožto především „jihoslovanskému“ umělci se projevila i při jeho druhé samostatné výstavě v Olomouci a v Praze na podzim roku 1970. V období počínající normalizace byla připomínkou pražského jara, jugoslávské podpory „obrodného procesu“ a solidarity s Československem po srpnové sovětské okupaci.
Meštrovićovo dílo se souborně představuje v Praze po dlouhých padesáti třech letech od té doby, kdy v roce 2023, tedy i roce sochařova 140. jubilea, zároveň uběhne sto dvacet let od doby, kdy Meštrović prvně v Praze vystavoval v rámci sdružení Mánes, a devadesát let od jeho samostatné výstavy v Letohrádku Belveder na jaře 1933.
Nutno přiznat, že je jméno Ivana Meštroviće, dodnes stále jednoho z nejslavnějších chorvatských umělců, v širším povědomí české kulturní veřejnosti poněkud pozapomenuto. Důvodem, proč si ho připomenout a znovu upozornit na jeho pozoruhodné dílo, není však jen sentiment po první republice. Meštrovićovy postoje a jeho dílo, jsme jako autoři souborné výstavy v Galerii hlavního města Prahy přesvědčeni, si uchovávají svoji hodnotu i dnes. Jedná se především o ty jejich aspekty, které většinové české publikum v minulém století do značné míry přehlíželo.
Meštrović vytvářel ideologii a ikonografii svého „národního státu“. Jeho cíl však vlastní nacionální rámec dalece přesahoval. Jakkoliv obhajoval potřebu uvědomit si a ctít vlastní kořeny, považoval za pravý smysl uměleckého snažení vyjádřit se k obecně lidským otázkám. Tento humanistický univerzalismus a kosmopolitismus vyznával i svojí životní praxí. Ostatně dosvědčuje to i skutečnost, že jeho stopy a umělecký vliv nacházíme v řadě evropských a amerických měst, kde se jeho díla vyskytují v muzejních sbírkách a na veřejných prostranstvích. Ač sochař vázaný ke svému ateliéru, hmotě materiálu a dílu nezřídka mimořádných rozměrů, byl na svou dobu až neobvykle zcestovalý. V mládí střídal často místo svého pobytu. Ani po 1. světové válce z cestovatelského způsobu života nijak neslevil. Po přepadení Jugoslávie fašistickými mocnostmi se uchýlil do exilu a opět přesouval své působiště, až nakonec po válce zakotvil ve Spojených státech. Domů se již nikdy z politických důvodů trvale nevrátil.
Meštrovićovo umělecké přesvědčení i jeho životní dráha směřovaly vždy k překonávání perifernosti a provinciality. Jak se v roce 1933 vyjádřil v rozhovoru pro Lidové noviny, „mělo by se konečně pořádně pracovat na tom, aby se vypěstovaly plodné styky mezi uměním vaším a naším a také polským. Dosud se málo zná umělecká tvorba vaše u nás a naše u vás. Naše země jsou malé. Pravidelnými styky, dobrým poznáváním svého kulturního snažení mohli bychom přerůstat tu malost. Uznejte, jak by prospívalo našemu umění, kdyby se častěji pořádaly výstavy, kdyby umělci udržovali stálé styky! Všude jsou místní a osobní skupiny a kliky. Jihoslovanský umělec byl by posouzen objektivněji v Praze, vaši umělci u nás. A plodně by se rozvíjely inspirační vlivy jedněch na druhé“. Nezbývá než konstatovat, že i po devadesáti letech je tento Meštrovićův postřeh stále aktuální.
Výstava prezentuje výběr z hlavních tvůrčích fází Meštrovićova života pokrývající první polovinu 20. století. Tyto fáze jsou v koncepci výstavy vyjádřeny dominantními místy, s nimiž byl Meštrović v daném životním údobí spojen: s Vídní, Paříží, Římem a Londýnem, kde žil za první světové války, Splitem a Záhřebem, kde pobýval v meziválečném období. Zvláštní prostor je věnován rovněž jeho úspěšné pražské výstavě v roce 1933. Většina děl pochází ze sbírek Muzeí Ivana Meštroviće. Zahrnuty však byly i sochy nacházející se v majetku Národní galerie v Praze, včetně bronzové busty Mojžíše, kterého v roce 1930 věnoval jugoslávský král Alexandr T. G. Masarykovi k jeho 80. narozeninám. Významná díla zapůjčilo taktéž Národní muzeum v Bělehradu. Zásadní jsou i zápůjčky děl Augusta Rodina z Museé Rodin v Paříži.
Kromě reprezentativních Meštrovićových prací výstava ukazuje dobové publikace, katalogy, články v novinách, korespondenci a jiné předměty dokumentující sochařovu životní a uměleckou dráhu a jeho vztah k českému prostředí. Většina těchto dokumentů je vystavována zcela poprvé. V expozici jsou také využity dobové filmové záběry a audionahrávky s dramatizací Meštrovićových dopisů s přáteli (Bohumil Kafka, Růžena Zátková) či jeho rozhovorů s T. G. Masarykem.
K výstavě vychází stejnojmenná doprovodná publikace, která je po dvaapadesáti letech první samostatnou knihou věnovanou Meštrovićovi. Obsahuje jednak studie od českých i zahraničních autorů, kteří v posledních letech zkoumali různé aspekty Meštrovićova díla a života, jednak přináší dosud neznámé či nevyužité dokumenty, jako jsou reprinty článků o Meštrovićovi z pera předních českých výtvarných kritiků meziválečné éry. Z uměleckého hlediska jsou mimořádné fotografie Meštrovićových soch, které během pražské výstavy v roce 1933 pořídil Josef Sudek.