Národní paradoxy Bauhausu Petr Fischer

Německo na prvním místě, hřímá politické hnutí Alternativa pro Německo (AfD), lídr předvolebních průzkumů, po vzoru globální izolacionisitické vlny, která se valí ze Spojených států do celé Evropy. Na prvním místě tak musí být i vše německé, a co není, budiž odstraněno nebo alespoň odstaveno. Tak jako slavná škola umění Bauhaus, sídlící v Dessau v malé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde má AfD volební preference přes 40 procent a chce tu brzy vládnout.

Je šokující (ale co dnes, v době přesycené mediálním obsahem, dokáže opravdu šokovat?), že AfD útočí na umění s podobnou rétorikou neněmeckého živlu, jako v nacistické éře, kde bylo takové umění označené za zvrácené (Entartete Kunst). Tehdy šlo primárně o umění židovských autorů, dnes už „jen“ o projev „globalismu“, který ubírá na tradiční německosti výrazu. V zemi, která na globálním propojování světa vybudovala svou novou poválečnou prosperitu a planetární identitu výrobní a obchodní velmoci, je to poněkud podivná, skoro až neněmecká, asynchronní argumentace. Ostatně Bauhaus jako koncept živého umění, řemesla propojeného s každodenním životem, inspiroval celý svět, který se v jistém smyslu v moderním designu Bauhausem stal. Jenže, považme, nebyl to „čistý“ německý duch, nýbrž kosmopolitiní průnik různých umělců z celé Evropy. A proto – pryč s tím! Nic pro naše lidi…

Kdyby to nebyla tak vážná věc, mohli bychom se tomu i smát. Politická moc AfD ale nabírá na síle, stejně jako nacionalistická rétorika, kterou si osvojuje stále více politických subjektů. Vždyť i dnešní česká vláda chce podporovat hlavně tradiční českou kulturu, jejíž identitní páteř vidí ve starých řemeslech a folkloru (sic!). Dočkáme se zase doby, kdy německé dívky budou na náměstích u eintopfu za podpory státu tančit na ryze německou hudbu v dirndlech a ty české je budou následovat ve svých folklorních oblecích každý víkend na tu naši českou muziku? Ostatně už dnes čeští poslanci předvádějí každý rok folklorní divadlo a převlékají se v práci do krojů, aby ukázali své pravé češství.

Je děsivé, jak snadno se oživuje nacionalistická vlna, která v minulosti několikrát smetla starý kontinent a uvrhla celý svět do globální válečné katastrofy. I zde se ukázalo, že národní není nikdy regionální, že skrze nacionální otřesy vibruje snadno celá planeta, a proto si nelze s nacionálním ďáblem tak bezstarostně hrát.

Česko zatím svůj Bauhaus (to, jak ho reflektujeme, jak se s ním umělecky dál nakládalo) chrání a je hrdé na to, že s jeho vlivy umělo tolik umělců tak zajímavě pracovat. Nacionalistická tendence má ale svůj český politický odraz. Například v představě ministra kultury, který je přesvědčen, že by měl svým vkusem a rozhledem určovat, co je pro národní kulturu dobré a co špatné umění. Jeho měřítka mají často ryze ideologické pozadí (je umělec politický aktivista, nebo dokonce LGBTQ+?, ať nežádá o pomoc). Zaslouží si podporu knihy, které si lidé v knihovnách málo půjčují? Je kultura totéž, co dostatečně ekonomicky hodnotitelná a masová cirkulace díla? To vše jsou české bauhausy, možná méně viditelné, ale stejně nebezpečné.

Podobně hrozivě působí i národní strategie podpory kulturní excelence, kterou současný ministr kultury propaguje. Podporovat jen to, co už dostatečně zazářilo, znamená totéž, co zvětšovat stín pro ostatní, kteří ještě objeveni být nemohli nebo ani nikdy nebudou. Česká filharmonie je skvělý orchestr, který si jistě podporu zaslouží, v Česku je ale i řada jiných těles, která se zlepšují a takovou podporu nemají. Dávat peníze na evropskou či světovou extraligu je fajn, nemůžete se v podstatě splést, vždy to bude dobrý výstup; udělat něco pro to, aby se na vrchol dostali i další, kteří se neobejdou bez kvalitní bohaté základny jako ve sportu, to je skutečná rozvojová kulturní strategie. Excelence je jen vrchol kulturní, v základu široké pyramidy, bez níž žádná skutečná národní kultura existovat nemůže. Navíc tu platí národní (či globalistický) paradox Bauhausu. Umění je globální rozprava prakticky ve všech oborech a být kulturně výjimečný je dnes totéž, co přepracovat svůj omezený nacionalistický pohled. Excelentní národní kultura je vždy již kultura celosvětová, tak jako excelentní Česká filharmonie je dávno více mezinárodní než rigidně česká.

Dokud si tento paradox neuvědomí i politici, budou svět otravovat nacionalisticky motivované útoky proti umění. Pro politiku ale platí, že kultura je hlavně tvůrčí prostředí s pevnou infrastukturou. A na tom se dá pracovat i bez nacionalistické či jinak ideo logické rétoriky. O to ostatní se už postarají kulturní lidé, kterých je i v Česku, doufejme, pořád dost a dost.

Autor je novinář a filosof