Montáže našich příběhů Petr Vizina, šéfredaktor

„Sepsala jsem na téma té výstavy něco divokého. Jako bych šla po jiskrách. Naskočily při pohledu na některá z děl. Dávám je do kontextu, kterým teď žiju,“ popsala filosofka Alice Koubová vznik textu pro Qartal o výstavě Jitky Hlaváčkové a Miroslava Petříčka. Poprosili jsme ji totiž, aby se Myšlením obrazem nechala inspirovat. Výsledek jejího setkání s výstavou v Městské knihovně je ke čtení v tomto čísle. Alice Koubová v textu experimentuje, pokud jde o styl i obsah. Věta „Potřebuju někde nabrat“ je neukončená, snad právě proto může znít i nám ostatním povědomě. Vystihuje život jako pádící sled dějů v očekávání následujícího výjevu, okénka filmového pásu v permanentním pohybu.

„Člověk, který sleduje dění kolem sebe, je svým vlastním režisérem, kameramanem a střihačem zároveň,“ popisuje kurátorka výstavy Myslet filmem, Sandra Baborovská, podobnost mezi lidským vnímáním a filmovým médiem. Svět, který vidíme, se nám nedává jako význam sám o sobě, připomíná spolu s Jiřím Angerem, spolueditorem výstavní publikace, v rozhovoru. Sled lidského vnímání se podobá filmové montáži, přičemž podstatné není jen to, jak obrazy řadíme za sebe, ale co jako „montážníci“ svého vlastního příběhu vytěsňujeme nebo upozadíme.
Upozaďován bývá například celer. Zmínka o zelenině může znít v kontextu časopisu o umění bizarně, ale v tomto čísle se přehlížená plodina dostala na až obálku. O celeru, který je jako ingredience nepostradatelný, ale esteticky pro nás prakticky neexistuje, píše Jan Bělíček v textu k výstavě vizuálního tvůrce Jakuba Jansy. Prekarizovaný celer a privilegované avokádo představují protipóly hierarchie vegesociety, zeleninové obdoby společenského uspořádání.

Že se takové uspořádání jeví třeba konfliktně, ale ve skutečnosti se jednotlivé části pro svou jinakost nakonec spíš doplňují, než vylučují, připomíná rozhovor s Karinou Kottovou ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého o ženském spolku Feel Good Cooperative. Tvoří jej sexuální pracovnice původem z Kolumbie, působící v Římě, společně s umělkyní Pauline Curnier Jardin. Část expozice společného díla může působit tzv. kontroverzně, totiž společný výlet žen do Vatikánu letos v lednu, v době pohřbu papeže Benedikta XVI. Setkání žen „nejstaršího řemesla“ s místem, kde se starobylá společnost loučí s mužem ve svém čele, je zaznamenáno na videu. „Není to konfrontační ani urážlivé. Ony jsou spíš takové divy, úžasné ženy, na výletě,“ popisuje Kottová.
K lampám, „kráskám dlouhonohým“ se v projektu pro nový Dvorecký most v Praze vrátil Krištof Kintera se svou dílnou. Vzniká botanická zahrada veřejného osvětlení s názvem Light Removes Darkness, tedy Světlo vyhání tmu. Zahradu světel bude tvořit víc než stovka lamp z Česka, Evropy a celého světa, které Kinterova parta sbírá a osazuje na originálně pojaté stonky a kmeny. „Zaměřili jsme se na místo, kde most zastřešuje podolský břeh a na okolí smíchovsko-zlíchovské strany, to zvláštní území sevřené dopravními tahy. Jezdí tudy vlaky na Smíchov, po strakonické výpadovce auta a autobusy, tramvaje, lodní přívoz. Je to doslova mimoúrovňová urbánní džungle,“ přibližuje Kintera nejen místo, kde světelná zahrada vznikne, ale také téma nového čísla Qartalu, totiž vztah centra a periferie.

Příjemné čtení!