Trezory strýčků Skrblíků
Hermeticky uzavřené sklady jako trezory na miliony nejvzácnějších uměleckých děl světa, ovšem v soukromém vlastnictví těch nejbohatších, kteří se snaží vyhýbat placení DPH při nákupu umění v aukcích či přímo od galeristů a dealerů – takový je ženevský Free Port. Samotné sklady by se mohly stát největším muzeem na světě, avšak do těchto depozitářů se nedostane ani hrstka muzejních kurátorů, pouze majetní majitelé, jejichž vstupenkou je otisk prstu či snímek oční duhovky biometrickou čtečkou. Obrazy, sochy i starožitnosti jsou zde hlídány jako zločinci v Alcatrazu a zcela se vytrácí potenciál výtvarného umění, které má být aktivním činitelem, aby mohlo působit na diváky a vyvolávat emoce. Picassové, Matissové či Basquiatové jsou zde pouhými položkami na seznamu hlídaných. Častokrát se tak vydražený obraz ani nedostane ke svému majiteli domů na zeď. Zůstává zabalený v bublinkové fólii na neutrálním území Švýcarska, kde je zabezpečen nejen před světlem, ale i celým světem. Free Port slouží jako tranzitní zóna, která nepodléhá zdanění. Mnohé obchodní transfery tak probíhají přímo za zdmi depozitáře, peníze se virtuálně přesouvají z účtu na účet, zatímco díla v rámci jednoho skladu ze sejfu do sejfu. Další „předností“ takového systému pro majitele ještě donedávna bylo, že umožňoval uchovávat kradené artefakty, ať v důsledku židovské konfiskace během Holokaustu či koloniální kořisti. Dílo se tak vyhnulo oficiální administrativě a nikde nebylo evidováno. Od roku 2003 je veškerý pohyb kulturních památek sledován přísnějším zákonem. Nadále však Free Port zůstává jedním z nejbezpečnějších depozitářů, kde se stejně jako ve světových muzeích dodržují ta nejpřísnější konzervační opatření, stálé klima a sejfy jsou zde chráněné proti explozím i požárům, včetně doplňkové služby expertíz od specialistů fungujících na půdě depozitářů.
Nejlepší skladníci
V českém prostředí se uměleckým depozitářům aktuálně dostává více pozornosti, a to jak ve veřejném, tak v privátním sektoru. Ukázkou institucí s kvalitně zabezpečenými a moderními technologiemi vybavenými depozitáři jsou Artex Art Services a Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM). Soukromá společnost Artex, která se primárně věnuje transportu a je etablovaná i na mezinárodní úrovni jakožto certifikovaný člen celosvětového profesního sdružení přepravců umění ICEFAT, nastavila v České republice i nové parametry pro úschovu uměleckých děl. Jejich depozitář je na okraji Prahy v Měšicích. Nejdůležitějším faktorem v oblasti trvalého uskladnění artefaktů jsou stálé klimatické podmínky udržující stabilní teplotu 18 °C a 50 % relativní vlhkosti. Depozitáře jsou rozděleny na několik samostatných sekcí s různým mikroklimatem, aby bylo vytvořeno optimální prostředí jak pro obrazy, tak i sochy. Právě se společností Artex a jejich experty na úložné prostory konzultují své projekty rekonstrukce či výstavby depozitářů i muzea a galerie. Naposledy se na Artex Art Safe zastoupenou René Rohanem obrátila Galerie hlavního města Prahy (GHMP), pro niž budou stavět nový depozitář stejní partneři, kteří se podíleli i na výstavbě depozitářů jak pro UPM, tak pro Artex.
Nový depozitář GHMP v areálu Bouchalka severozápadě od Prahy nedaleko Buštěhradu a Lidic, který se v současné době projektuje, leží na bedrech ředitelky Magdaleny Juříkové. Ta by ho ráda co nejdříve a se zdarem (jak přiznala v loňském podcastu Na dotek s Petrem Vizinou) dotáhla do konce. Jedná se o stavební úpravy provozní budovy a stávajících depozitářů, původně skladů civilní obrany. GHMP podepsala smlouvu na návrh a schválení projektu s firmou TC ing, která má již zkušenosti s přípravou výstavby depozitářů pro soukromou firmu Artex. Soutěž na zhotovitele bude vypsána až po vydání územního rozhodnutí. Areál, který sestává z provozní budovy a dvou hal propojených manipulační plochou, bude depozitářem uměleckých děl, obrazů a plastik. Dále budou ke skladovým halám připojeny přiléhající restaurátorské dílny a snad i přístřešek s krytou expozicí barokních soch v exteriéru budov, kam bude možné pořádat exkurze pro kameníky a studenty restaurování soch. Jedním z dalších požadavků, kromě zajištění kvalitního prostředí pro skladování významných děl, je i kultivace areálu, ačkoliv nebude zpřístupněn veřejnosti. Ten by měl být sjednocen perforovanou plechovou fasádou s možností vložit obrazové podklady, které by prozrazovaly účel budovy.
Druhým a mezi odborníky vyhlášeným depozitářem na vysoké úrovni pro uchovávání uměleckých artefaktů je centrální depozitář UPM v pražských Stodůlkách. Byl otevřen v dubnu 2016 a následně se sem postupně přestěhovaly veškeré sbírkové předměty z historické budovy v ulici 17. listopadu v těsné blízkosti Starého židovského hřbitova a náměstí Jana Palacha. Pouze sbírka skla, keramiky a porcelánu se stěhovala v 680 bednách, celková kapacita depozitáře však slibuje uskladnění až půl milionů předmětů. Pětipodlažní budova připomínající koloseum, základy Brueghelovy babylónské věže či polárkový dort (jak stavbu překřtili místní obyvatelé), ukrývá depozitáře na každém patře v jádru budovy. Každý z nich je určen pro jiný typ materiálu a vzhledem k tomu je zde udržováno rozdílné mikroklima, teplota a relativní vlhkost, a díky několikanásobné filtrací i bezprašné prostředí. Od nábytku přes sklo, keramiku a porcelán až po textil, užitou grafiku a fotografii. Vše je dimenzováno tak, aby se maximálně zpomalilo stárnutí exponátů. Na ochozech kruhového pláště budovy jsou umístěny restaurátorské dílny, kanceláře kurátorů a správců sbírek a badatelny pro veřejnost. Tyto prostory zároveň fungují jako izolační vrstva depozitářů a snižují tak spotřebu energie. Celá budova je koncipována jako nízkoenergetický objekt a čerpá energii ze zemních vrtů. Stavbu za 315 milionů korun financovalo ministerstvo kultury z programu Péče o národní kulturní poklad.
Udržování přísných klimatických podmínek je nediskutabilní podmínkou, ovšem fungování kurátorů a správců v samostatných sbírkách nemusí být až tak technologicky vyspělé. Ruční práce a manipulace s předměty je každodenní rutinou fungování depozitáře. Některé křehké předměty vyžadují speciální péči s bezpečnostními prvky na míru, kdy správci budují polstrovaná hnízda z mirelonových pěnových podložek, nekyselých papírů a provázků jako v domečku pro panenky. Denně se zde vyprodukuje velké množství odpadu obalového materiálu souvisejícího s transportem zápůjček. V českém prostředí hojně využívané posuvné archivní úložné systémy, tzv. kompakty, pojíždějí po kolejnicích zabudovaných v podlaze a v kontextu skla a keramiky působí až nepatřičně robustně – jako slon v porcelánu. Technicistní chlad snižují staré vitríny, které hygienicky neutrálnímu prostoru dodávají nostalgii 19. století i lidský rozměr. Ačkoliv nejsou z kategorie moderních regálů, skvěle chrání například soubor kubistického porcelánového servisu Pavla Janáka a správcům se s nimi dobře pracuje, jak říká Jana Černovská, pověřená vedením správy sbírek UPM a také správou depozitáře historického skla. Při navrhování depozitářů považuje za nezbytné, aby projektanti konzultovali mobiliářové vybavení se správci a kurátory, kteří mají největší zkušenost s manipulací předmětů, znají jejich trajektorie a jsou jediní, kdo se v policích skutečně vyznají i při výpadku digitalizované katalogizace sbírek Demus či Musaion. Lidský faktor je stále nezbytný a roboti, kteří skenují QR kódy a vyhledávají požadované položky, jsou v kontextu českých muzejních depozitářů stále ještě sci-fi.
Zavřený depozitář, otevřená data
Bohužel stejně nedosažitelná se zdá v případě mnohých lokálních institucí i úplná digitalizace sbírek, která se správou depozitáře i se studiem exponátů úzce souvisí. V současném světě, postiženém navíc pandemií, je většina badatelů odkázána na distanční výzkum a online dostupnost digitalizovaných sbírek se stává nezbytnou. Zpřístupnit 80 či v některých případech i 95 procent sbírek, které se nevejdou do výstavních prostor stálé expozice je v budoucnosti úkol snad pro konceptuální architekturu, která by byla schopná vytvořit kontinuální nekonečné prostory, v nichž by byla veškerá umělecká díla zavěšena a vystavena tak, aby je divák mohl spatřit in situ. Zatím je poněkud reálnější, jakkoliv virtuální cestou tímto směrem digitalizace. Dlouhodobý výzkum Lukáše Pilky Otevřené sbírky (www.otevrenesbirky.cz), na kterém spolupracoval společně s Terezou Škvárovou, představuje soupis registru 410 českých muzeí a galerií. V této přehledné zprávě o digitalizaci a zpřístupňování kulturního dědictví v České republice autoři uvádí, že online dostupných je pouze 4,9 procent z celkových 25 milionů uložených artefaktů. Pro interní potřeby je pak kurátorům a zaměstnancům institucí přístupný dvakrát větší objem. Zbytek zůstává zatím skryt v depozitářích, sice v ideálních klimatických podmínkách, avšak pro publikum v zapomnění…
Jakkoliv bezpečné je pro umělecké artefakty uložení do depozitářů a jakkoliv je pohodlné pracovat distančně pouze s digitálním obrazem díla sestávajícím z pixelů, pro hloubkové studium díla nadále zůstává klíčová detailní expertíza. Nesmíme proto zapomenout, že dívat se zblízka na originály je stále tím nejlepším způsobem, jak umělecká díla analyzovat a hlavně jak je vnímat. Protože proč jinak bychom se je snažili tak úzkostlivě chránit před poničením?
