KRYSTAL Petr Borkovec

Augustin Ságner, Krystaly II, olej na plátně, 1941

Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním rozlehlý půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který – oranžový a jako zevnitř rozsvícený – nově a hloupě trčí u komína, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby. Ten rozdováděný trám, mimochodem, o nepatrný kousek přečnívá komín, což staveništi ve výši přidává na rozpačitosti – co je na tom špatného, že ti tu líčím světelný oblak, který se možná dovede nečekaně přesunout do jiné partie naší ulice, a později úplně zmizet? Možná, že nedovede. Ale chtěl bych, abys viděl, čtenáři, tu rozpačitost, abys ji – tak jako já – považoval za rozhodující. Celkový dojem je jednoznačně rozpačitý. A skutečně: okna přístavby nejsou prozatím zasazena, kvádry a cihly nových zdí čekají na omítnutí a střecha zůstává úplně odkrytá, nejenom bez tašek, ale i bez latí. Mezi nahými těly trámů, jejichž hrany a pomerančová bělost chvílemi úplně splývají s neklidným svícením slunce, které od rána pálí do mraků a větru, pleskají a blýskají plachty. Co je na tom špatného, že chci, aby ses, čtenáři, díval jako já? Že tímhle směrem napínám všechny síly? Vítr plachty odpíná, ačkoli někteří z dělníků, zdá se, nemají v této chvíli na starosti nic jiného než drátování okrajů igelitových plachet k trámům a jejich sešívačky vytrvale cvakají ze střechy dolů, přes nové měděné okapy a okapové svody, které – ačkoli se to nezdá ani trochu pravděpodobné – v prudkých paprscích měňavě růžovějí úplně jako boky pstruhů, až na chodník ulice, kterou zrovna procházím. Z místa, kde stojím a odkud se dívám do výšky, lze vidět, že vítr každou chvíli z trámové kostry oderve větší nebo menší kus plachty, jenž s rámusem vylétne ve větru, a dělníci k němu šplhají po trámech, aby ho zasypali výstřely svých strojků. Vichr a slunce si mezitím vyhlížejí plachtu na opačném konci střechy a právě ve chvíli, kdy se mužům podaří první plachtu přišít, se do ní opřou, k prasknutí ji vyboulí a vzápětí vytrhnou alespoň z poloviny ocelových spon. Všichni na střeše se k těm novým praskajícím bílým plamenům s veselým povykem rozběhnou. A takhle to pokračuje dál, ještě dlouho, pod rozzářenými mraky dne, k nimž stoupá vůně sešívacího prachu. S nosem zdviženým k rozestavěné střeše bych si rád vyvolal z paměti několik lidí, které jsem tady nějakou dobu potkával a zdravil a oni jednoho dne z ulice zmizeli. Říkám si, že bych o nich chtěl psát přesně tak, jak jsem je neznal, míjel a zdravil. Tak, jak jsem si nevšiml, že zmizeli. Je na tom něco špatného, že ti, čtenáři, nabízím řádku vlastních portrétů, které jdou – každý po svém – ulicí naproti mně a chystají se – tak jako já – k pozdravu, jenž nebude mít vůbec žádné pokračování? Dívej se mýma očima a dívej se na mě – přesně tohle od tebe žádám. Ačkoli je na chodníku naší ulice docela rušno, jsme tu jenom ty a já. Nikdo jiný. Co je na tom špatného? V ulici se pomalu šeří, na střeše nad námi je ale světla pořád dost. Oblak světla stojí, ještě trochu veselý, jasnější o světlo, které pod ním ubývá, a v přítmí a v jeho svitu už rozeznáváš do sebe pohrouženou ženu, kterou můj pozdrav pokaždé vytrhl z hloubky a ona odpověděla s roztomilou holčičí způsobností, ale vždycky naprosto stejně, do nejmenšího detailu. Blíží se, to ona je dnes první. Netěším se na ni. I těším. Co je na tom špatného?

„Dobré odpoledne.“

„Dobrý večer. Nebo vlastně odpoledne, máte pravdu.“

 

Petr Borkovec je básník, spisovatel a překladatel