Krajina s našimi ptáky Petr Borkovec

1

Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než běžné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek, úplně lehký stehlík, vyhladovělý brhlík, čížek lesní. Tak malý, že je menší nežli náš nejmenší králíček obecný. Tak si to představ!
Tobě to nejde?
Je nenápadnější než sýkorka, nežli hubený vrabec. Rád sedá na jednu spodní větev túje, kterou zimní vítr vychlípl od kmene. Sedí tam v předjarních mrazech jako sympatický sršeň. Jako nejopatrnější smotek. Každou chvíli se tak celý do hloubi ošije a zase strne. Vypadá to, jako by na vteřinu někam zmizel a objevil se celý nový, obnovený. Tak už to malí ptáci v našich očích dělávají. Každou vteřinu odlétají a přilétají zpět.
Rád myslím na to, že se něco osudového stane, až ten nejlehčí ptáček někde něco vyhladí, vyhloubí, vymele. Třeba že jednou za rok slétne na kámen, který leží na špičce hory, a při tom sletu z kamene odloupne neviditelný kousek. A tehdy až v tom kameni vyhloubí jamku tak velkou, aby do ní mohl snést vajíčko, snese ho, a tím pádem přijde konec světa (kámen se asi převáží, shodí horu, ta shodí jinou, začnou padat celá pohoří atd.). Do té doby je čas.
Anebo myslím, že v jedné poušti stojí dům plný zlatých obilných zrnek a ten nejdrobnější ptáček se živí těmi zrnky. Ale tak, že mu stačí jedno zrnko za pět let. A čas plyne a pták jednou za pět let přilétá a sezobne jedno zrnko. A dokud všechna zlatá zrnka nevyzobá, dokud dům na poušti nebude prázdný, bude náš svět trvat. Pak se ponoří do tmy. Ale to je daleko.
Jsem na zahradě, v níž stromy začínají kvést, a dívám se na nejskromnějšího z nenápadných ptačích druhů, který sem zrovna přilétl od kamene na nejvyšší hoře a z domu uprostřed pouště. Sedí na té nešikovně vykloněné větvi tak jako by horu ani poušť v životě neviděl.
Konec světa je v nedohlednu.

2

Je to už dávno, kdy jsem v koruně rozkvetlé švestky, která rostla na naší zahradě, objevil veliké ptačí hnízdo. Ta švestička vlastně žádnou korunu neměla, jak byla ubohá, jenom pár silnějších větví. Hnízdo uprostřed, které připomínalo kornout, možná zas tak veliké nebylo. Vylezl jsem na švestku, ale jen kousek – stromek se polekaně nakláněl, hned jsem se strachoval, že praskne. Výš, až k hnízdu to stejně nešlo, větve byly příliš slabé. A tak jsem vsunul ruku do hnízda nad sebou, aniž bych tušil, co v něm je. Naslepo. Trochu jsem se bál.
Co když tam číhá malý navztekaný had? Anebo nebojácná ptačí matka, která mě klovne a štípne do ruky? Co když sáhnu na živé ptáče?
Ale zavřel jsem oči a překonal strach.
Nahmatal jsem několik – ani malých, ani velkých – vajíček. Teplých! A jedno z nich jsem opatrně vytáhl. Dodnes si dobře vzpomínám, jak jsem zůstal ohromený, když se ruka zjevila. Vejce bylo zelené a po té světlé zeleni stékalo fialové mramorování. Odnesl jsem si ten poklad domů, opatrně vyfoukl a položil do krabice s vatou. Ale nedalo mi to, nemohl jsem myslet na nic jiného, ani spát, tolik snů se mi o hnízdu s vyhřátými mramorovými vajíčky zdálo – a druhý den jsem hned ráno vytáhl druhé. A večer třetí. Nakonec jsem ukradl a vyfoukl celou ptačí snůšku.
Měl jsem v krabici dvanáct zelenofialových vajíček a ptačím rodičům jsem nenechal nic.
Tak jsem se stal sběratelem ptačích vajíček.
Takový jsem byl!
To by Bosse z Dětí z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, které jsem tenkrát tak rád a pořád dokola četl, nikdy neudělal. A jaký byl sběratel ptačích vajíček! Vzal by do své sbírky jenom jedno. A věděl by – i když jiné věci často trochu pletl – co je to za ptáka s takovými krásnými vajíčky.
Já to nevím dodnes.
A to vajíčko, které jsem kdysi uloupil z hnízda, už nemám.
Celou moji sbírku v krabici vystlané vatou odnesl vítr, roztavilo slunce, vzala voda, spolkl oheň a moje maminka kdysi dávno vyhodila do smetí.
Ale někdy na zahradě, když na to hnízdo a vajíčko myslím, zdá se mi, že ke mně přilétají ptačí rodiče, ti samí, kteří si tehdy zaletěli protáhnout křídla nebo se najíst, a když se vrátili, v jejich hnízdě bylo o jedno vajíčko míň. A pak o dvě. Zdá se mi, že se ke mně slétají ti samí ptáci, kteří kdysi už jen v úzkostech seděli na vedlejším stromě a dívali se, jak jim vykrádám vyhřáté hnízdo. Až do dna.
A za tím ptačím párem přilétají další ptačí páry. A další. Je jich hodně, pořád víc. Nic mi nevyčítají. Nevšímají si mě. Ani já se za to staré darebáctví už nestydím. Ale dělat jsem to tenkrát neměl!
Stojím ve staré zahradě a dívám se na švestkové stromy plné ptáků.
Svítí oranžové slunce.
Ale švestky tady už dávno nerostou.

3

Na konec historka, krátká.
Kdysi dávno jsem pracoval jako saniťák městské zvířecí záchranky. Jezdil jsem s doktorem záchranářem za zvířaty, kterým se něco stalo. Když lidé našli zraněné zvíře, zavolali a my jsme přijeli. Jednou na jaře do zvířecí sanitky volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna po hlučné dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že ptáček je hnědej a že asi umře. Záchranář se – asi už z bezradnosti – zeptal, kolik ten pták asi tak váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla. Dívka na chvilku zmlkla a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta:
„Nevím, ale myslím, že kdyby byli dva, vážili by asi tak jako normální dopis.“
Hned jsme se tam – na moje naléhání, protože jsem tu dívku chtěl vidět – rozjeli, ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis.