Troje dveře do chrámu v nás Martin Jindra

Klasické pravoslavné ikonostasy jsou obvykle opatřeny třemi dveřmi, bránami. Uprostřed se nacházejí takzvané královské dveře a po obou stranách dveře zvané diakonské, severní a jižní. Hlavní funkcí ikonostasu není
oddělovat pozemské od nebeského, ale zvát k cestě do nebeského království, která ovšem není hladká a plynulá. Dveře k Otci podle tradice otevírá Ježíš Kristus. Řečeno pohledem Bílkova preferovaného Janova evangelia, Ježíš zprostředkovává lidstvu ztracenou cestu. Svět je Božím stvořením, ale člověk svým odcizením začal vnímat svět jako skutečnost, nad kterou už nic není. A Ježíš mu jako jeden z lidí otevírá cestu k Bohu.

František Bílek ve svém díle i osobním životě neustále hledal a zobrazoval transcendentní rozměr skutečnosti a vztah mezi člověkem a Bohem. Jeho tvorba byla hluboce zakotvena v symbolice, mystice, prožitku české
duchovní tradice a duchovním hledání, což nepochybně ovlivnilo Bílkovy dvě děti, Františka Jaromíra (1907–1977) a Bertu (1905–1971). Od útlého dětství byly svým otcem konfrontovány s uměleckým prostředím a hledáním pravdy a smyslu života. Bílkova osobnost však měla i své realistické rysy. Do jeho málo přístupného světa patřil apoštolský zjev, nořící se v odstupu od světského ruchu do modliteb a meditací, stejně jako praktický, „obchodnický“ přístup, vyrovnávající se po stavbách nákladných vil s břemenem dluhů. Obě děti tak byly konfrontovány i s každodenními praktickými těžkostmi života, jak je rodinné prostředí a dvacáté století přinášelo. Právě tyto vlivy formovaly nejen jejich estetické vnímání, ale do značné míry určily i jejich životní cesty a dceru i syna inspirovaly k vlastnímu hledání a interpretacím světa kolem sebe.

Berta jako Bílkova dcera nesla otisk otcovy umělecké a duchovní cesty. Po nezdarech v osobním životě usilovně přispívala k pronikavějšímu pochopení významu a hodnot otcova díla. V Bílkově chýnovském a zejména pražském ateliéru, kde společně s matkou žila, předávala od roku 1942 své znalosti četným návštěvám Bílkových obdivovatelů. Na počátku padesátých let otevřela pražskou ateliérovou vilu pro ilegální skautská setkání a podstupovala vleklá a nepříjemná jednání o převodu nemovitosti na stát. Bílkův přístup k umění a jeho způsob, jakým propojoval lidskou existenci s transcendencí, u Berty podnítil hluboký respekt k hodnotám duchovnosti a vnímání světa jako místa plného symbolů, skrytých významů a cest vedoucích k vyššímu smyslu. Její vlastní život byl tak protkán snahou o pochopení lidského bytí v kontextu širšího duchovního rámce. Nikoli náhodou v jednom z nekrologů v únoru 1971 zaznělo: „Tato drobná, vzpřímeně se držící paní s dětsky zářícíma očima dokázala, že se malé činy jejího všedního života rozrostly ve strhující proud.“

Příběh syna Františka Jaromíra se ubíral odlišnými zákrutami s odlišnými peripetiemi. Vybaven nadáním pro dramatické umění, nezadržitelně směřoval na divadelní jeviště. Otcova představa ale byla odlišná. Až sochařova smrt v říjnu 1941 nasměrovala Františka Jaromíra zpět k divadlu; rozčarování z poválečné revoluční divadelní reality, dlouhodobě nestabilní ekonomická situace a kontroverze s ministrem Zdeňkem Nejedlým ho nakonec přivedly k rozhodnutí, že odejde s rodinou do emigrace. Po úspěšném překročení státní hranice v červnu 1948 se s manželkou a třemi dětmi protloukal utečeneckými tábory v Německu a Itálii, nežli se jim naskytla možnost vycestovat z Itálie do Uruguaye. V emigraci se František Jaromír Bílek postupně začal pouštět do smělých projektů, třeba do vybudování otcova monumentálního Žižkova pomníku nebo Svobodného Československa na Goughově ostrově. Těžko uskutečnitelný plán, který měl Čechoslovákům v zahraničí dát vlastní území, kde by mohli založit „Svobodné Československo“ jako protiváhu staré vlasti, obehnané železnou oponou, zůstal jenom na papíře, stejně jako vize monumentálního Žižkova pomníku, který Bílek původně navrhl pro pražský Vítkov, a v synových představách měl být odhalen na návrší Štěpnice nedaleko Chýnova.

Synovo vnitřní ustrojení a vliv otcovy osobnosti se do knihy života, jak mu ji otec příznačně v grafickém zpracování vytvořil k příležitosti kněžského svěcení v Církvi československé (1928), propsaly jiným způsobem nežli u jeho sestry. Jakým a jaké chybné interpretace spojené s jeho životem bylo třeba revidovat? To se vůbec poprvé dozvídáme v monografii Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století, kterou na podzim letošního roku společně vydávají Galerie hlavního města Prahy s Ústavem pro studium totalitních režimů. Čtenářům se projasní skutečné okolnosti odchodu Františka Jaromíra Bílka z farářské služby, kniha odkryje jeho celoživotní boj s dluhy nebo třeba každodenní těžkosti života na jihoamerickém venkově.

Symbolikou tří cest – Bílkovy a jeho dvou dětí – tato kniha zprostředkovává pestrou mozaiku o touze naplnit lidský život, který se v Bílkově vidění oddělil jako strom od svých kořenů. Idea návratu jednotlivce a celého lidstva ke ztracené prapůvodní jednotě, k prvnímu základnímu kameni, Kristu, je stěžejním svorníkem klenby celého Bílkova života. S ukřižovaným Ježíšem chtěl stejně naléhavě konfrontovat každého za ním přicházejícího. Proto v roce 1920 vytvořil na vstupních dveřích své pražské ateliérové vily zvonek v podobě probodené ruky. Každý, kdo chtěl za ním vstoupit, musel zazvonit na pomyslný hřeb, čímž symbolicky probodl Kristovu ruku. Zvonek v ateliéru již není, stále však můžeme pronikat do Bílkových vizí.

Solitér českého sochařství svoji představu pozemské duchovní pouti člověka za spásou vtiskl do zásadního duchovně-myšlenkového konceptu Stavby budoucího chrámu v nás. Sen mládí, o kterém sám napsal: „Kam sahá mládí sen, tam sahá smysl i dílo našeho žití,“ nikdy neopustil a nepřestal se k němu vracet. Ve svém traktátu Bílek mimo jiné zdůrazňoval psychologický význam prostředí, které člověka v mládí ovlivňuje: „Místo, kde bydlíme, bližní kolem nás, věci, na nichž i odpočíváme pohledem svým, zasahují mocně do našeho díla, aniž o tom víme. Jak podstatně významné jest zejména, aby naše mládí bylo obklopeno krásou, aby rozpětí našeho ‚mládí snu‘ dosáhlo té nejvyšší šíře a my pak vyříci mohli své poslání pokud možno jediným Slovem!“

Složité životní peripetie třech hlavních aktérů knihy, které jsou zasazeny do politického a kulturního rámce i spirituálního prostředí moderních českých dějin, ukazují, jak se sen O stavbě budoucího chrámu v nás dařilo Bílkově rodině naplňovat, a zároveň naznačují, jak vnímat svět nejen jako hmotnou skutečnost, ale i jako prostor plný duchovních významů a cest vedoucích k pozitivnímu syntetizujícímu pohledu na lidský život i na smrt.

Autor působí jako historik v Ústavu pro studium totalitních režimů

E-shop