Konvenčně konzumní kultura Komentář Petra Fischera

Každý nový ministr kultury se na začátku svého působení pouští do povinné úvahy, co je a co není umění. Respektive: jaké umění stojí z podporu. Této mediální povinnosti se nevyhnul ani Oto Klempíř (Motoristé), který se chce bít za „lidi v kultuře“ a jejich vyšší platy. Vždyť tito lidé ani nedosáhnou na hypotéku, podivil se ministr, což je pro něj zjevně jakýsi znak obecnější kulturnosti či příslušnosti k vyspělé západní civilizaci. Kdo nemá hypotéku, jako by ani nebyl…

Ministr by chtěl podporovat umění, jež by si na sebe ale také mělo umět vydělat. Nelze podporovat něco, co ve společnosti dostatečně nerezonuje, co není dost pro lidi, co nemá velkou sledovanost, poslechovost, viditelnost. Umění má být zařazeno do pragmatického konzumního rámce, v němž si umíme nejen spočítat návratnost projektů v objemu diváků či „obložitelnosti“ sedadel v hledišti, ale hlavně se stává součástí všeobecného koloběhu spotřeby, jehož strojovému algoritmu každý rozumí: umění je tu jako vše jiné k uspokojování našich potřeb, v tomto případě potřeby krásy či mentální relaxace.

Zařazením umění do tohoto ekonomického rámce mizí výjimečnost umění, které se stává jedním z mnoha zboží. Jeho užitná hodnota je však stejně pochybná jako u jiných statků, jež si nepořizujeme z její potřeby, nýbrž jako výraz statusu vyvolených, dobře postavených lidí, nejvíce však jako důkaz udržování všeobecné společenské rozpravy o směnné hodnotě samotného konzumerismu, jenž je posledním univerzálně uznávaným mýtem i v době pozdního kapitalismu. Umění se nesmí z konzumu vymykat, ba naopak, musí se spotřebitelské mase ještě více přiblížit – dělá se přece pro ni. To ona, tato konzumní masa, musí umění „užívat“ a bylo by dobré, kdyby ho i chápala.

Nebylo v Česku ministra či ministryně kultury, kteří by tento rámec překročili. Nejen proto, že v politice se zkrátka nedá obejít ekonomická rozprava, jež určuje pravidla úplně všem a všemu, ale proto, že takto „užitkově“ a „symbolicky“ se na umění dívá celá společnost, neboť z konzumního ráje, v němž si užíváme všech věcí včetně sebe, není úniku. Jenže k čemu je nám obraz nebo socha? Nebo nová hudební skladba, kterou pro její složitost nikdo nechápe, a tudíž není ani s to slyšet? „Snobské“ trvání na umění pro umění nemůže přece podporovat žádná odpovědná vláda, která si je vědoma, že moc má od volebního lidu, nikoli sama od sebe.

Od ministra textaře a rappera by se možná dal čekat ještě jiný pohled. Například pochopení, že umění je více než rezonance díla v posluchačské či divácké mase. Tedy že jde o důležitou lidskou cestu k poznání vlastní vesmírné existence, cesty, na níž se člověk stává sám sebou. Subjektem svých činů i vnitřního života. Podobně jako na cestě vědy, filozofie či při hledání Boha, které sem také patří. Taková inspirace se nedá převést do řeči čísel a peněz, z všudypřítomné rozpravy v konzumním světě, vyprávějící o nekonečné směně všeho se vším, všechny tyto tradiční cesty k sobě vypadávají. Nevejdou se do ní, protože vnitřně odmítají všeobecný ekvivalent směny jakožto směny, na jejímž udržení v systému, v němž žijeme – zdá se – jedině záleží.

S každým novým ministrem kultury přichází naděje, že to někdo z politiků už projednou pochopí, nahlas řekne a bude podle toho jednat, pokaždé však tato naděje shoří jako krásně barevný papírový motýl. Oto Klempíř zatím nenabídl nic, co by naznačovalo, že bude mezi poltickými obchodníky s kulturou onou vzácnou, jinak myslící a cítící výjimkou. Subverzivní tradice, kterou si nesl ve svém vlastním uměleckém vystupování s J. A. R., jako by se definitivně vypařila s ministrovým odhodláním „stabilizovat společnost po působení Fialovy vlády“. Stává se to… že bývalé zlobivé děti se v pozdním věku projevují zcela konvenčně až zpátečnicky. A přitom žádná jiná oblast v Česku nepotřebuje civilizační a existenciální satisfakci tolik jako právě kultura a umění.

A nemusíme jako vždy hned pro omluvu této troufalosti dodávat, že se nám to všem nakonec vyplatí. Nejvíce pak lidu, přestože ten to zatím neví, neboť mu to jeho ministr neumí či zapomněl říct.

 

Autor je novinář a filosof