Knižní antikvariáty: Duše z druhé ruky Petr Vizina

Pražská čtvrť Maniny se za první republiky proslavila dělnickými spartakiádami, snad proto se dlouhá třída k Vltavě, stáčející se tady na severozápad, dodnes jmenuje Dělnická. Vedle futuristické Paralelní polis, kde se dá kapučíno s ovesným mlékem zaplatit bitcoinem, lze směrem k Libeňskému mostu zažít možná ještě překvapivější setkání s jiným paralelním světem, možná vesmírem. V zaprášených výlohách bývalých domácích potřeb se tu vrší komíny zažloutlých knih jako při stěhování, uvnitř to nejspíš vypadá obdobně. Těžko říct, protože s výjimkou Jiřího Nováka, drobného šedesátníka v černém tričku, který tu antikvariát čtvrtstoletí vede, se do provozovny obsazené knihami nikdo další jednoduše nevejde. Obchod, jehož omšelé zboží ve výlohách připomíná bleší trh, majitel pojmenoval Morbido. V rozporu s pohřebním názvem se ale místo i jeho majitel podle všeho mají čile k světu. Svérázné postavy antikvárníka a jeho podniku si začala všímat nejprve lokální a potom i celostátní média. Na internetu dokonce existuje sbírka, která má místu, kde se zastavil čas, a proto se tu i místní často zastaví na kus řeči, přispět na nájem. „Mladého zaujaly vláčky, knížka Pára na kolejích, co máte ve výloze. A včera jste tam měl ještě nějaké dvě. Už jsou pryč?“ ptá se tatínek se dvěma dětmi na odrážedlech. Majitel, stojící jako obvykle před vchodem vedle dalších beden s knihami, přikývne. Knihy už prodal, ale vybízí otce s dětmi, ať se zastaví cestou domů pro něco podobného.

Situace se opakuje ještě několikrát; žádaná kniha tu třeba je, jen ji není možné tak snadno zákazníkovi vydat. „Mám fotografickou paměť, ale nesmí mi knihy nikdo přehodit do jiného komínku,“ vysvětluje pan Novák svůj skladovací systém, k němuž nepotřebuje počítač ani tabulku v excelu. Komínky jsou uspořádané podle autorů, titulů, žánrů. „Když mi řeknete, že chcete Remarquea nebo Karolínu Světlou, vím, kde hledat,“ ubezpečuje. Obdobně netypicky tu probíhá i placení. „Lidi u sebe nenosí hotovost, většinou dnes všechno platí kartami. Abych je nezdržoval, obvykle jim vrazím knížku do ruky s tím, že mi zaplatí, až půjdou okolo. Funguje to, ale samozřejmě nemám mozkovou kapacitu, abych sledoval dlužníky. Minule přišla paní s třemi sty šedesáti korunami. Ptám se, ze kdy dluh je. Říká, že od Vánoc. Ale od předminulých. Jsem odstrašující příklad podnikání,“ směje se Novák, bývalý policista, který svůj „byznys“ v antikvariátu dotuje nočními směnami jako recepční. V průběhu našeho rozhovoru se ještě několik kolemjdoucích staví na kus řeči. Novákův antikvariát nejspíš nebude příkladem podnikatelské efektivity, lze jej ale brát jako připomínku, že knihy nejsou jen němým fetišem v knihovnách sběratelů, spíš součástí mezilidského biotopu a vztahů. „Tady je to jak diskuzní kroužek, všichni důchodci se tu zastaví, pejskům dám piškot. Minule tu byla slečna, že nemůže najít partnera. Ale už je to na dobré cestě,“ usmívá se Novák. Knihy často vykupuje z pozůstalostí nebo při stěhování. „Ale protože lidi moc nečtou, vozím knihy do charit, domovů důchodců, dlouhodobě ležícím… Domluvím se s nimi na tom, co chtějí číst.“

Sleduje proměnu zájmu o knihy a nesouhlasí s poznatkem čtenářologů, že čtení je považováno za svého druhu neproduktivní snílkovství, lelkování a relaxaci, a proto čtou většinou ženy. „Není pravda, že víc čtou ženy. Muži čtou taky, ale obecně je místo oddechové četby zájem o knihy, které člověka posouvají dál,“ vysvětluje Novák. „Osobní rozvoj, esoterika, jakékoliv řemeslné příručky, kovářství, tesařství, pokrývačství, spousta lidí podniká a nemá k tomu literaturu. Taky je zájem o manuály ke starým vozidlům. Chlapi ale taky shánějí knížky, které by jim poradily, jak se vymanit ze stresu, který třeba mají v práci. Freud nebo Jung jsou prakticky hned pryč,“ vyjmenovává. Kromě genderových stereotypů se do prodejů promítl taky digitální svět. „Například o skripta se už nikdo nezajímá. Výlohu mám plnou slovníků a za rok se neprodal jediný,“ konstatuje Novák.

Další podobně výraznou postavou svého sousedství je Luboš Samek, jehož antikvariát sídlí v Dejvicích, čtvrt hodinu cesty tramvají od toho Novákova. Ošumělou Dělnickou třídu střídá měšťanská čtvrť. Oběma prodejcům knihy z jejich antikvariátů přetékají a bobtnají, v případě pana Samka, Novákova vrstevníka a vystudovaného přírodovědce, je ovšem po vytažení rolety jasné, že do obchodu v Jaselské ulici se nevejde ani samotný majitel. Zásoby artiklu, s nímž má obchodovat, se dokonce přelily do nedaleké kavárny, která tak získala zajímavou knihovnu. Samek v jistém smyslu naplňuje představu o prodavači v antikvariátu jako o všeznalci. V rozhovoru se jeho myšlenky větví a rozvíjejí ve fraktálech, bezpočtu vedlejších linek a nekonečných asociací. Čas v okolí jeho prodejny jako by zpomalil. Odpověď na obyčejnou otázku může proto nabrat hodinový oblouk. „Víte, kdo byl Dobroslav Líbal? Znáte Alexandera Goldschneidera?“ pálí hned v úvodu ze svých nepřeberných zásob slovníkové erudice. Pan Samek rovněž nepovažuje knihu za obyčejné papírové zboží. Tvrdí totiž, že ke komu kniha chce, toho si sama přivolá. Vyvinul vlastní metodu, jak si nakupující proklepnout, jestli je jejich zájem seriózní. Pochopitelně, vždyť pokud knihy z druhé ruky hledají své nové čtenáře, je povinností antikváře zabránit, aby se kniha dostala do nepovolaných rukou. „Zastávám se knížek, které nikdo nechce. Každou vytištěnou stránku máme chránit stejně jako list stromu. Neumíme se jako civilizace chovat. Chceme věci ihned a pokud možno zadarmo,“ odpovídá. Řeč se vede oklikou, na chvíli se stáčí k panu Samkovi samotnému, potom k ekologii a k prokletím digitální doby. Považuje za zlé, když se z veřejných fondů knihoven vyřazují knihy, které nikdo nečte. „Dřív řádila neviditelná ruka cenzora, dnes viditelná ruka trhu,“ nabízí metaforu současnosti.

Ti dva jsou příliš rozdílní, než aby se na chodníku před jejich antikvariáty plnými zboží z druhé ruky daly vyvodit nějaké obecnější závěry a hlubší poučení o ekologii knižního trhu. Snad to, které nabízí Jiří Novák, když se na chvíli zasní a zapomene na další splátku nájmu. „Knihy nejsou obyčejné zboží,“ zahledí se do zaprášené výlohy, „mají duši. Mohou vás pozvat do jiného světa.“