S Fridou Kahlo jako ikonou moderního malířství, feminismu i LGBTQ hnutí je spojeno několik spektakulárních výstav i populární životopisný film z roku 2002 Frida (v režii Julie Taymor), aktuálně dostupný na Netflixu. Frida vzbuzuje velké emoce. Právě k nim míří všechny tyto více či méně komerční projekty často vyzdvihující ty nejintimnější detaily z jejího života.
Sama Kahlo byla velmi otevřená a se svým soukromím zacházela nekonformně, dle vlastních pravidel. Z jejích více jak padesáti autoportrétů se na nás dívá hrdá a svérázná osobnost, která svým malováním i aktivním a angažovaným životem vzdoruje svým handicapům i osudovým zvratům. Magický svět v pozadí, plný exotických detailů flory i fauny, je zcela ve shodě s prostředím, které si vytvořila spolu s Diegem Riverou v jejich společném domově nazvaném podle dominantní barvy Casa Azúl. Právě zde byl v roce 2003 odhalen archiv ukrytý padesát roků v koupelně. Z něj bylo vybráno 246 snímků, které kontrastují svou černobílou estetikou s barevnou feérií Fridiných pláten, s množstvím symbolických odkazů. Jsou mezi nimi rodinné fotografie z jejího dětství, pozoruhodné autoportréty jejího otce – profesionálního fotografa, které působí jako předobraz jejích uhrančivých vlastních podobizen. Řada snímků je od neznámých autorů, a naopak řada dalších od nejvýznamnějších osobností světové fotografie – Man Raye, Edwarda Westona, Tiny Modotti, Martina Munkacsiho, Nickolase Muraye, Gisèle Freund. Ti všichni prošli Fridiným životem v různých jeho fázích a jejich vztahy měly různou intenzitu – od přátelství až k mileneckým avantýrám.
Některé kapitoly výstavy jsou věnovány více než Fridě samotné společenským proměnám Mexika, jeho původnímu obyvatelstvu, sociální nerovnosti a segregaci. Jejich sběratelem byl převážně Diego. Oba, on i Frida, se však intenzivně zajímali o tisícileté kulturní dědictví Mexika i o soudobé politické dění a celý život byli věrni komunistickému hnutí.
Výstava je sice komorní a neokázale ukazuje v šesti kapitolách mnohé fazety Fridina života bez senzací a věcně, přesto není jen strohým dokumentem. Jsou tu Fridiny intervence, které prozrazují silné pouto k Diegovi, když otiskne své rty na jeho portrét, nebo snad animozitu k určitým lidem na skupinových snímcích, když je vystřihne, a přesto si snímek archivuje.
To všechno vzbuzuje zvědavost a zájem proniknout do životních peripetií této nezávislé a jedinečné ženy ještě z jiných úhlů pohledu, než nám dosud nabídly předchozí, mnohem bombastičtější události. Díváme se za zrcadlo, které před nás staví svými malířskými podobiznami, stojíme však před dalším, které náš pohled do zákulisí odráží znovu.
