Je tu smrad Petr Babák

Jak se dnes píše o výtvarném umění? A píše se vůbec? Kdo píše a kam? Je dnes někdo schopen komentovat aktuální dění, a tím nemyslím krátké texty do katalogu často historických témat? Psát srozumitelnou formou, a přitom jít do hloubky a souvislostí a nepopisovat pouhou plochu obrazu? Sáhnu vlastně dnes už do celkem hluboké historie a berte tento skromný výčet jen jako ochutnávku i rozličných období i forem psaní o artu. Václav Vilém Štech. Tuto osobnost české kunsthistorie popisuje Jaroslav Seifert celkem přesně: „Byla rozkoš poslouchat Štecha, když se rozhovořil o Itálii. Znal kdeco. Kdejaký kostel i kostelík a v římských svatých a světicích se vyznal možná lépe než vatikánský kanovník. Znal jejich podoby, ať už byli namalováni olejem na plátně, nebo zpodobeni v mozaice a v kameni. Paměť pana profesora Štecha byla závratná. Až do pozdních svých let pamatoval všechno…“ Ano, a přesně tuto rozkoš můžete dodnes vidět a zaposlouchat se přímo do ní v dokumentech České televize z roku 1965 s názvem V. V. Štech vypravuje a vzpomíná. Je to neopakovatelný zážitek, jak do obsahu, tak samotné formy projevu V. V. Š. Pak je tu třeba František Xaver Šalda, český literární kritik, novinář a spisovatel, píšící často o umění, nebo samozřejmě další titán, Jindřich Chalupecký. Ten dobře znal a glosoval umění zblízka, takřka zevnitř. Aktivně a často navštěvoval ateliéry umělců. Byl jim na stopě i pod kůží. Opíral se však přitom o hluboké znalosti filozofické, historické i o širší souvislosti kulturní a vědní. Tento výčet jmen je jen malinkatý náznak způsobů psaní o umění. Jako určitý další příklad, za mě spíš ale slepé cesty, je psaní autorů samotných. Říkám tomu hraní si na kunsthistoriky. Takový může být „náš“ časopis Deleatur. Časopis s dráždivým podtitulem: „Časopis pro pěknou úpravu“, vydávaný v letech 1996–2003, kdy vyšlo šest čísel. V Deleaturu jsme se na jistou dobu sami stali psavci textů a komentátory dějin i aktuálního dění většinou cesty oboru grafického designu, ale i dalších oblastí, zejména umění. Stali jsme se psavci hlavně proto, že to nikdo jiný v devadesátých letech minulého století nedělal. A nedělá to vlastně dodnes. Velmi zajímavý úkaz! Ale co už. Kola graf bizu se točí dál. Dnes čteme například Jana H. Vitvara a zejména jeho zatím dvě knihy (chystá se prý třetí) s názvy Umění, kterému nikdo nerozumí a Umění, kterému rozumějí úplně všichni s podtituly „Historky ze zákulisí české výtvarné scény“ – kopou pěkně a poctivě. Jenda tu nešetří nic a nikoho a dává „věci“ do souvislostí. Vitvar našel svůj vlastní klíč, jak trefně a zároveň vtipně glosovat naši evidentně často hnědou současnou výtvarnou kouličku. Myslím, že se mu to daří dost dobře. Pak je tu pár naléhavých glosátorů, kteří své názory intenzivně a evidentně rádi konzultují ve své bublince na facebooku. Ale nedej bože, když s nimi někdo nesouhlasí. Rovnou blokovat. Vykostit. Vyslovují se tam zcela „zásadní“ názory na výběr vedení rozličných institucí, ale i dějinné souvislosti. Přijde mi časté, že sám glosátor by danou instituci, jakýchkoli rozměrů a zaměření, vedl úplně nejlépe. Je však zajímavé, že sami se do této šarády o v zásadě velmi nevděčné vedení nikdy nezapojí. Tak třeba někdy… Ale asi zcela zásadní otázkou je, jestli tato doba chce vůbec číst rozsáhlé ponory do aktuálních otázek současného umění. Nestačí opravdu jen holé věty glosátorů z fcb? A zbytek pak už jen psaní o oblíbeném vaření raků na másle nebo čerstvých ondater na česneku. Nemusíme se však zde asi přesvědčovat, že téměř „jakékoli“ psaní o kultuře, tedy vnímání kultury naprosto všemi směry a následné šíření mezi veřejnost, která o kulturu sic nejeví žádný zájem, je opravdu v dnešní době důležitější než kdykoli jindy. Všeho dostatek, aktuální politici populisticky myslící buď jen na sebe, nebo max na svoji stranu, a hlavně držet lajnu. Kultura nás odlišuje od zvířat a mám neodvratný pocit, že ta zvířecí říše řeší vše víc po lopatě a že nám veškeré složité systémy zamotaly natolik hlavu, že už ani netušíme, jakým směrem se nám tak nějak sama od sebe kutálí. Neumíme už odlišit ani pravdu od lži, drzou propagandu od prosperující cesty pro všechny.

Jak se pak proměnil jazyk obecně a taky způsob vyjadřování, tak se proměnilo i prostředí médií, které ho šíří. Jako by slovo ztratilo význam a bylo bráno jen jako prostý shluk jakýchsi znaků, které černá díra sociálních sítí sežere a hned ten den zase vyflusne bez sebemenšího zaznamenání do ještě větší černé díry. Černá díra ve své vlastní černé díře. Hlavně vše rychle zkonzumovat. Tuto tendenci můžeme dobře sledovat i na proměně jazyka samotného. Sám jsem ten boomer děda, který i po sms vyžaduje čárky, háčky, smysluplné věty, a to jsem myslím přitom velmi otevřený všem formám komunikace. Jen mi často vrtá hlavou, co po mně pisatel chce a co mi vlastně sděluje. Některé zprávy nemají začátek, ba ani konec, a někdy ani sdělení samotné. Jen za chůze sepsané znaky. Některé jsou pak nekonečně dlouhé a těkavé, a přitom bezobsažné. Je to často jako na houpačce. Střely. Kulky. Přemety.

Jako určitou formu z mnoha způsobů psaní-uvažování-mluvení o současném umění chci uvést aktivního tvůrce a mága slova, autora skrytého za pseudonymem Julius Reichel. Krátké jednověté glosy, fragmenty řeči, výkřiky i steny. Beru ho jako jeden ze současných hlasů generačního vyjadřování. Proměny jazyka. Pocity. Zmary. Topení se. Zadušení se. Uliční i jiný slang. Přímá neúcta ke kapacitám, ostatně zcela přirozená vždy od nastupující generace a mám to sám rád i v učení na UMPRUM. Několik anglicismů v každé větě musí být. Ostrá ironie a šípy všemi směry, ale zároveň touha po naprostém respektu vlastních názorů atakdále a tak podobně. Nějakou dobu jsem klofal instagram reelska, který nahrával v nejširším možném spektru slova tento artista a bráška Julius Reichel, který se vůbec nejmenuje Reichel, natožpak Julius. Většina reels byla mluvena Julius Reichel specifickým jazykem. Jsou to dělobuchy. Mozek v intenzivním hajpu a na průběžném kopřivovém tripu. Řada z nich je, řekněme tomu s nadsázkou, dokonce i zpívaná. V takové recitační poloze, kdy Julius Reichel občas i zaintonuje jako starý vořeši Beastie Boys nebo jako vypelichaná andulka na tripu. Jen chrčí nebo chroptí. Řada z nich pak žije taky jako popisky k obrazovým znakům, chcete-li Julius Reichel pečlivě stavěným a vrstveným a řádně maniakálním ilustracím. Julius Reichel píše velmi specifickým způsobem a často neřeší nic z klasické formy, natožpak pravopis. Vše na zero, na punka, na dřeváka, na pána, bráško, a řada Julius Reichel dalších speciálů, bráško. Řadu těchto spešlů beru jako důležitou součást světa, který Julius Reichel, bráška, obývá.

Autor je grafický designér a pedagog