Je přece podstatné pohybovat se na hraně. S Adélou Komrzý o filmu Zkouška umění a o pražské AVU Pavel Klusák

Film byl oceněn na MFF Karlovy Vary 2022, získal hlavní cenu v mezinárodní soutěži Proxima. Vrstevnatý observační dokument je portrétem instituce i odlehčenou generační výpovědí v jednom. Do českých kin tak přichází v listopadu po delší době dílo, které nabízí živý vhled do světa současného výtvarného umění.

Q Adélo, co jsi během vytváření filmu zjistila o AVU, jejích lidech a přijímacích zkouškách?
A K Jsou to vlastně dvě různé věci. Přijímačky samy o sobě představují specifickou situaci. Do určité míry se na nich dají ukázat kritéria, podle kterých pedagogové uchazeče vybírají. Tím pádem se tam odrážejí i určité hodnoty, které hledají. Ale jak funguje celá škola a její procesy v průběhu celého roku, dlouhodobá výuka, to se ve filmu neodráží. Snad vidíme a cítíme principy, na základě kterých fungují pedagogové ve svých ateliérech, vidíme poradu vedenou rektorem Tomášem Vaňkem…
Q Na základě filmu si publikum klade otázky. Nakolik jsme zahlédli dílčí, specifický, divácky poutavý a vtipný proces, a nakolik je individualita pedagogů, jejich nestandardnost a překvapivost obecným znakem toho, co se na AVU děje?
A K Myslím, že skutečně představuje obecný znak, signál, jak to na škole – a možná obecně v současném umění – chodí. Divák vidí ve filmu pedagogy, kteří se snaží uchazeče znejistit a dostat je z komfortní zóny: to zdaleka není jen rys přijímacích zkoušek, ale obecně přístupu k tvorbě. Nemůžu mluvit za všechny, ale přijde mi podstatné pohybovat se na hraně, i sám sebe na tu hranu stavět a poznávat tím sebe, ale i okolí a svět. Přijímačky na uměleckou školu tyto situace samozřejmě přinášejí. Je pochopitelné, že pedagogové chtějí vidět ty uchazeče i mimo bezpečnou zónu: ale zároveň si myslím, že by škola měla být jednoznačně bezpečným prostředím.
Q Na počátku byla před tebou výzva vytvořit film k 200. výročí AVU. Většinou se předpokládá, že taková díla školu trochu vyzdvihnou, je v tom aspekt něčeho oslavného. Nešla jsi k té oslavě obvyklou cestou.
A K Zamyslela jsem se nad tím, co bych k tématu mohla přinést. Původně to snad měly být dva dvaapadesátiminutové dokumenty pro televizi, které by měly mapovat historii školy a vztáhnout se i k současnosti. Říkala jsem si, že mě to moc nezajímá, a šla jsem to odmítnout. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na přijímačky: snad by mohly být zajímavé i pro školu, aby se i sama akademie o sobě něco dozvěděla. Zajímal mě taky aspekt autocenzury, jak bude škola vnímat sama sebe, do jaké míry vůbec něco takového dovolí. Vlastně jsem nečekala, že jejich svolení bude tak otevřené. Tehdejšímu rektorovi Tomáši Vaňkovi a celému týmu to připadlo zajímavé.
Q Ty a spolurežisér Tomáš Bojar jste chtěli reprezentovat prioritně pohled samotné instituce. Co to znamená?
A K Mě pro tenhle film nakonec tolik nezajímá pohled uchazeče. Pro něj to je samozřejmě situace měnící život, dramatická, osudová. Na tom, jestli ho přijmou, nebo ne, záleží mnohé další. Je to možná psychologicky mnohem větší drama. Ale mě víc zajímala právě kritéria: na základě čeho vybírá umělecká akademie „talenty”? Zároveň jsem si říkala, že před dvěma sty lety, kdy ta škola vznikala, vypadaly přijímačky pravděpodobně úplně jinak. A za nějakou dobu budou vypadat zase odlišně. Jak se v nich odráží doba, která umění formuje?
Q Pojďme k výběru pedagogů do tzv. hlavních rolí… Ve filmu sledujeme několik konkrétních pedagogů AVU – při přijímačkách jste museli některé opomenout, a některé si vybrat.
A K To bylo samozřejmě náročné, ale nevyhnutelné. Dostali jsme souhlas od vedení školy, to bylo podstatné, a potom jsme jednotlivé pedagogy obcházeli a bavili se o našem záměru. Což bylo někdy příjemné, někdy o něco méně. To už se vytvořila první selekce, protože ne všichni s tím souhlasili. Kupříkladu Milena Dopitová si nepřála, aby se v jejím ateliéru natáčelo, chtěla si svůj prostor hájit a chránit, to naprosto respektuji. Vladimír Skrepl taky odmítl. Hrozně jsem chtěla natáčet u sochařů, tam odmítl Michal Cimala, který toho zpětně litoval, takovým přátelským, vtipným způsobem.
Q Nakonec jste se „dívali pod ruce” třem pedagogickým dvojicím ze tří ateliérů. Rozdíly?
A K Přístupy se liší. Vladimír Kokolia je opravdu takový mistr ve smyslu mistrovského ateliéru, on tvrdí, že ne, ale pořád tam ten étos trochu je. Ne že by sám sebe vyzdvihoval, ale ostatní k němu vzhlížejí, on je středobod, profesor. V průběhu přijímaček vybírá podobné typy lidí, kteří se třeba i podobně, přístupem a osobnostně, projevují. Naopak Kača Olivová s Darinou Alster chtějí, aby vznikl nehierarchický safe space, spíš s nějakým feministickým názorem, je jedno, jestli umíš řemeslo nebo neumíš, spíš abys dobře zapadl do kolektivu, kde v klidu a míru budeme rozebírat naléhavé ideje. Ale taky to naráží na svoje hranice. Protože ony jsou takové osobnosti, že hierarchicky se svými studenty nesplývají.

Q Měla jsi osobní pocit, žes porozuměla některým kritériím uplatňovaným při přijímačkách?
A K V prvním kole se vybírá jen na základě donesených prací, tak tam ta kritéria taky vlastně bylo těžké rozpoznat, podle čeho posuzují, kdo se dostane do druhého kola. Co pro někoho může být krásná podobizna, v tom smyslu, že ten člověk skvěle napodobí skutečnost, nemusí být dostačující, protože to třeba nemá svůj svébytný výraz, tím pádem se nemusí dostat, přestože objektivně umí dobře kreslit.
Každý ateliér posuzuje víceméně jinak, což je taky zajímavé: protože z kresby může sochař vyčíst, že uchazeč třeba zajímavě vnímá hmotu nebo prostor, ale třeba na kresbu ke Kokoliovi by v projevu chyběla osobitost, takže by to pro něj už nebylo zajímavé. Kokoliův ateliér se jmenuje Grafika II, ale hodně se tam pracuje s kresbou. Během toho druhého kola se to už komplikuje. V každém tom ateliéru jsme měli jeden filmový štáb. Já jsem byla u Kokolii, Tomáš Bojar natáčel u Marka Meduny s Petrem Dubem, Honza Foukal filmoval u Kači Olivové a Dariny Alster. Ještě tam byl Petr Hátle, který natáčel obě paní ve vrátnici, štukatéry a dílny, dokumentoval technické zázemí školy. Všechny tři „ateliérové” štáby měly mezi uchazeči své favority, osobní preference, tipovali jsme si, koho bychom přijali a na základě čeho – asi tak přirozeně jako to dělá divák. Samozřejmě jsme se často netrefili: ve filmu je třeba výrazný kluk, uchazeč, který říká, že by se nechal spálit a popel by hodil na plátno, je to ten, kterého se ptají, co nejhoršího udělal v životě. Nevzali ho, tipovali jsme ve střižně opak.
Q Co si o přijímačkových otázkách typu „radši hovno, nebo radši krev?” myslíš? Máš teorii, proč pokládají takové otázky?
A K Právě aby tě vyhodili ze zaběhnutého způsobu uvažování, vnímání sebe sama ve světě. Na katedře dokumentu se to děje podobně, Karel Vachek, který učil až do smrti, se ptal na podobné věci. U Meduny s Dubem šlo konkrétně o to zjistit, jak funguje osobnost možného budoucího umělce, jestli sám sebe vnímá jako součást světa, jak moc pevně, jestli ho nějak reflektuje. Vnímali, že je důležité vědět, jak se ke světu člověk vztahuje. Padla třeba otázka, jestli by svůj obraz prodal Donaldu Trumpovi, provokativní otázky v hyperbole, které jsou pro tento konkrétní ateliér důležité, protože jsou si vědomi, že ta škola nemá být jen nějaký bezpečný odchov v tom prostředí, ale že pak budou muset vylézt do reálného prostoru a konfrontovat se s ním.
Q Máš mezi poznanými osobnostmi z AVU někoho, kdo je ti bližší než jiní?
A K No mně byl blízký ten Kokolia, i ve vší problematičnosti. Tam by mi přišlo zajímavé fungovat. Dozvídala jsem se tam věci, o kterých jsem nevěděla. Absolvovala jsem u něj pár hodin kresby mimo přijímačky v rámci obhlídek a měla jsem pocit, že se můžu dostat o hodně dál, než jsem si sama vědoma. Ale třeba je to tak i v ostatních ateliérech.

Q Když teď přeostříme na studenty, přijali jste s nimi nějakou dohodu? Snažili jste se domluvit na pravidlech, jak budete během přijímacích zkoušek fungovat?
A K Záleželo nám společně (tvůrcům, produkci, vedení školy) na tom, aby o nás uchazeči věděli v předstihu, takže v té součinnosti jsme je několikrát a průběžně během roku informovali, že tam bude filmový štáb, v jakých ateliérech se bude natáčet, aby měli možnost a čas vyjádřit se předem. Průběžně jsme se seznámili, v ateliérech jsme navázali i osobní vztahy. Vycítili jsme, že v tu chvíli uchazeči reálný problém s kamerou nemají. Záleželo nám taky na tom, aby měli prostor se nám ozvat, když jsme s tím šli do střižny, kdyby se jim něco rozleželo v hlavě. Ale to se nestalo, nikdo se neozval. Psala nám jen jedna uchazečka, se kterou jsme se sešli, ale pak už se neozvala. Rozhodně tam byl prostor pro to, aby si každý vybral, ať je když tak netočíme. To je citlivé úskalí filmu, když máme moc, převahu s kamerami – ale o to víc jsme to komunikovali skrze školu. Byla tam jedna taková vyostřená situace, jedna holka byla na místě hodně ostrá, když se jí holky ptaly, jestli nechce, abychom vypnuli ty kamery… Ani tam nebyl štáb, jen zapnuté kamery, ale vědělo se, že se natáčí. Uchazečka říkala – ne, jen ať natáčejí, byla vůči nám poměrně agresivní a zpětně si možná uvědomila, že to bylo moc. Naopak později jsem se setkala s jedním z uchazečů, křehkým a introvertním typem, kterého jsem se ptala: Jak to zpětně vnímáš, rušilo tě filmování? A on řekl: Cože, ono se tam natáčelo?
Mě to celé zajímá i dokumentaristicky, protože to asi bude ještě nějakou dobu žít a budou nás konfrontovat. Ale nějak důvěřuji odpovědnosti, kterou dospělí lidé mají sami za sebe, já se na to taky musím spolehnout ze své pozice.
Q Cítila jsi, že mezi studenty je někdo, kdo trochu jedná i pro kameru?
A K U uchazečů si to nemyslím. Možná celkově pedagogové, kteří do toho šli, vzali natáčení jako součást hry. Nebylo to tak, že by dělali, že tam kamera není. Spíš si řekli: Tak jo, půjdeme do toho, může vzniknout zajímavá zpráva, a my tenhle další hrot můžeme využít i k tomu, abychom uchazeče lépe poznali. Často se i během pohovorů bavili o tom, že je tady štáb… Když měli kreslit volné téma, hodně uchazečů napříč ateliéry reflektovalo štáb ve svých kresbách, malbách, ve videu.
Q V tom filmu nevidíme, kdo se na AVU dostal, a kdo ne. Rozhodli jste se pro to řešení ve střižně?
A K Samozřejmě jsme nad tím přemýšleli. Chtěli jsme natáčet imatrikulaci z toho důvodu, abychom měli možnost se ve střižně rozhodnout. Jenže byl covid a imatrikulace se fyzicky nekonala. Nahrálo to otevřenému konci, ale my jsme o něm byli už předtím na osmdesát procent přesvědčení, takže to nám jen shůry potvrdilo naše rozhodnutí.
Q A v čem je to pro tebe dobré řešení?
A K Že samotný divák se dostává do role hodnotícího „pedagoga AVU”. Zhodnocení, v kom dřímá umělec, je na něm.
Q Jak bys shrnula svou zkušenost s AVU a přijímačkami? Někteří raní recenzenti filmu psali hlavně o překvapení z toho, jak dnes vypadá umělecká škola. Co překvapilo tebe?
A K Pro mě bylo překvapivé, do jaké míry je tvorba zakuklená do ohromného individualismu. Důvod k tvorbě často zní: pracuju ze sebe a pro sebe. Kokolia ve filmu vypráví, že po revoluci nastal veliký příklon k individualismu (umění v tomhle pochopitelně odráželo dobu) a že se to od té doby stále ještě nepřeklopilo. Říká, že tehdy v devadesátkách i na akademii chtěl každý „vymlátit posledního Boštíka” – umělce, který přemýšlí o něčem nadosobním. A že to silně uvízlo v individualitě, středobodem výpovědi je umělec sám, ale často v omezení svým egem. Jak jít nad ně? Jak se časem dostat do rovnováhy? Teď sice přemýšlíme o kolektivech, o kolektivním sdílení, ale kde zůstalo hledání nadosobního? Změny přicházejí ve vlnách. A akademie, tím, jaký dává důraz na to, koho vybírá, uměleckou sféru tvoří. Toho si pedagogové musejí být vědomi.
Mám náš film ráda. Zároveň mě mrzí, že se nám nepodařilo víc zachytit debaty, koho tedy přijmou a proč. V tomhle má metoda observace své limity. Já bych se třeba šla zeptat Vladimíra Kokolii – proč tady toho člověka berete, obtáhněte kontury důvodů, proč jste se tak rozhodli. Jenže ti pedagogové jsou na sebe s těmi asistenty už tak blízce napojení, Kokolia s asistentkou Evou se domlouvají pomalu posunky! Myslím, že Meduna s Dubem se o tom často bavili po telefonu cestou domů. I když od začátku věděli, že nám na tom záleží. Bylo těžké to zachytit. Nedali nám to úplně na talíři.
Q Zdá se mi cenné, co jsi před chvíli řekla: že AVU a pár podobných institucí utvářejí uměleckou scénu: koho přijmou, má otevřenou cestu do uměleckého provozu.
A K Dá se k tomu proboxovat i jinak, ale je to bez té instituce asi těžší. Instituce v naší společnosti pořád silně zkracují cestu.

Film je dostupný na platformě DAFilms