Je mi sedmdesát, odcházím do důchodu Petr Vizina

P.V.: Kdo čte tenhle rozhovor, má výhodu. Už ví, jak dopadl spor mezi námi dvěma. Odcházíš z čela GHMP po čtrnácti letech, v Městské knihovně jsou k vidění akvizice z tvé éry, je to velká věc. Tvrdím, že bys měla být na obálce tohoto čísla. Ty na obálce být nechceš. Proč vlastně?

M.J.: No, protože si myslím, že to je opravdu přehnaná pocta. Jako obyčejná úřednice nemám co dělat na obálce časopisu, který pojednává o globálních věcech. Adekvátní bude náš rozhovor s fotkou někde uvnitř.

P.V.: Tvého odchodu si všímá i Blesk. „Vážená ředitelka Juříková chce po letech skončit!“ Dokonce s vykřičníkem. To je přece uznání.

M.J.: Nemyslíš to ironicky?

P.V.: Ne, přijde mi to skvělé. Galerie hlavního města Prahy je téma pro intelektuální i společenské časopisy, nebo ne?

M.J.: Určitě pro ty jmenované, ale přiznám se otevřeně, že jsem to nikdy nebrala tak, že bychom měli být soustředění výlučně na Prahu. Vždy jsem se snažila, abychom měli širší dosah. Třeba je to chyba a měli bychom se víc zacílit na Prahu. Jsme její instituce a její podpora je klíčová.

P.V.: Tady je článek ze září 2012, kdy jsi vyhrála konkurz na ředitelku GHMP. „Vypadá to na dobrou volbu,“ psaly Lidovky s tím, že jsi do finále postoupila s Markem Pokorným a Rostislavem Koryčánkem. Čím jsi komisi přesvědčila?

M.J.: Nejspíš revizí chyb, kterých se galerie dopouštěla. Šla jsem bod po bodu, co se píše ve statutu GHMP a ve zřizovací listině jsem konfrontovala s tehdejší realitou. Na konkrétních bodech jsem prokazovala, kde se dělaly chyby. Což bylo hlavně tehdejší hospodaření, dost zmatené.

P.V.: Myslíš projekt digitalizace za 64 milionů korun?

M.J.: No, to bylo otřesné. Později jsem podala trestní oznámení, které se nám od policie vrátilo s tím, že galerii tím nevznikla škoda, protože si projekt zadalo město. Myslím si, že galerie k tomu tehdy byla dotlačena. Zástupce té firmy mi dokonce vyhrožoval, což pro mě byla novinka. Byl dotčený, když jsem v rozhovoru uvedla, že to je dražší než registr vozidel a ještě to nefunguje. Dokonce chtěli dva miliony ročně za údržbu, patřil k tomu nehorázný honorář fotografa, který předtím nejspíš fotil nějaké součástky nebo něco takového. Fotky byly úplně nepoužitelné. Jenomže pak nastal absolutní zvrat. Firma poskočila na nadnárodní úroveň, přišel nový generální ředitel, pochopil situaci a řekl, že v tom nemá smysl pokračovat.

P.V.: Kritizovala jsi roztříštěnost budov galerie. Povedlo se ti to změnit?

M.J.: Hlavně mě tehdy trápilo, že některé ne přímo budovy, ale výstavní prostory, jako třeba Staroměstská radnice, byly téměř neveřejného charakteru. Po zahájení výstavy už tam v podstatě diváci neměli tak docela volný přístup a velké vynaložené úsilí i peníze padly vniveč. Radnici jsem chtěla okamžitě vrátit, že to nemá smysl. Dál jsme tu měli Rothmayerovu vilu v rekonstrukci. Po dokončení jsem požádala Zuzanu Strnadovou, ředitelku Muzea města Prahy, jestli by nechtěla o vile uvažovat jako o svém dalším prostoru. Měla to za skvělou příležitost. Navázala ji na Müllerovu vilu, která mívá přetlak, takže se při náporu turistů skupiny můžou rozdělit a vystřídat. To byla další úleva. A „Prsten“, tedy Dům U Zlatého prstenu, jsem odůvodnila tím, že vzhledem k našemu zaměření na současné a moderní umění to je naprosto nevhodný prostor. K tomu jsem zjistila, že v Colloredo-Mansfeldském paláci působí soukromý galerista, kterému platíme režijní náklady, to se mi taky samozřejmě nelíbilo.

P.V.: Jenomže to stále není ideální. Turisté přijíždějící do města možná trefí do Domu U Kamenného zvonu, ale s obtížemi najdou poslední patro Městské knihovny, a už vůbec si neumím představit, jak hledají Dům fotografie v Revoluční, kde teď spolu sedíme. Co podle tebe GHMP potřebuje?

M.J.: Bylo by ideální, kdybychom už sídlili v „Colloredu“ v Karlovce, kde by dole bylo velké infocentrum. Tam by příchozí dostali informaci, kam se vydat a co je aktuálně v našich prostorách k vidění. Navíc je všechno nedaleko. K tomu by na místě byla dlouhodobá expozice, která by ukázala, co GHMP sbírá, jaké má ambice. Ale zatím jsme dokončili rekonstrukci krovů a střechy.

P.V.: Tenhle uzlový bod, rozcestník, by měl být dokončený v roce 2028?

M.J.: Kdepak. Vyčítám si, že jsem rekonstrukci Colloredo-Mansfeldského paláce nastavila od začátku blbě, když jsem řekla, že ji provedeme postupně. Máme tam vynikající edukační centrum, zpřístupnili jsme autentický a nedotčený prostor piana nobile a tanečního sálu, nad tím všichni žasnou. A máme v plánu – a doufám, že i moji následovníci budou mít – zachovat v paláci, pokud možno, co nejvíc z tohoto stavu. Neudělat z něj, probůh, něco ve stylu Clam-Gallasova paláce. Podle mého jde o prestižní věc, aby byl aspoň jeden intaktní, nijak přehnaně restaurovaný prostor v Praze.

P.V.: Rešerše k našemu rozhovoru mi připomněly Muchovu Slovanskou epopej, málem bych zapomněl, přestože se ve své době nepsalo snad o ničem jiném. „Na rozdíl od většiny konkurentů, Juříková ve svém projektu neřeší budoucnost Muchovy Slovanské epopeje,“ psalo se v roce 2012. Co jsi s ní provedla?

M.J.: Když jsem přišla do GHMP, byla Epopej vystavená ve Veletržním paláci, podle dvouleté smlouvy s Národní galerií. Jenže ty podmínky byly pro GHMP dost drastické. Pro nás to bylo hrozně drahé, zároveň pro Národní galerii to byl obrovský přínos. Návštěvníci díky Epopeji objevovali francouzskou sbírku a stálou expozici NG. Když jsem nastoupila, chtěla jsem o změně té smlouvy vyjednávat. Až když byl pověřeným ředitelem Vít Vlnas, dohodli jsme lepší podmínky. Po nástupu Jiřího Fajta bylo jasné, že to nevydrží, protože ten měl s dvoranou jiné plány. Bylo mi to hrozně líto, protože ve Veletržáku epopej vypadala luxusně, architektura byla fantastická, byla to skvěle udělaná a dotažená expozice. Jednou z mnoha probíraných možností bylo rozšíření Lapidária, což se mi zdálo jako docela zajímavá varianta. V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí výstaviště mi to přišlo jako skvělý nápad. Iniciovala ho primátorka Adriana Krnáčová, ale po jejím odchodu z toho zase sešlo. A pak se ozval Moravský Krumlov. Nejprve jsem byla zásadně proti, protože kdo viděl krumlovský zámek v té době, musel si trhat vlasy. Když to zkrátím, tehdejší starosta Moravského Krumlova a dnešní senátor Tomáš Třetina, před kterým dnes smekám, během jediného roku dokázal neuvěřitelné a sehnal peníze na rekonstrukci zámeckého křídla, kde je Epopej vystavená. A Krumlov tím nepochybně získal po všech stránkách.

P.V.: V článku z roku 2020 říkáš, že dalším úkolem GHMP jsou zapomenuté sídlištní sochy. Nedlouho před tím se na Klárově do veřejného prostoru povedlo instalovat dvě příšerná sousoší. Nebyli jste už tehdy jako GHMP garantem kvality toho, co bude ve veřejném prostoru?

M.J.: Jenomže ty pomníky tam stojí z iniciativy městských částí, do níž nemáme možnost zasáhnout. Byla to akce Prahy 1. Když jsem se ptala tehdejšího primátora Tomáše Hudečka, co se s tím dá dělat, odkázal k tomu, že se jedná o stavební pozemek, takže všeho do času.

P.V.: Co bys pomníkům na Klárově vytkla?

M.J.: Nechci se dotknout válečných letců a jejich památky, ale je to příšerný kýč. I ta architektura je příšerná, figura ptáka ad hoc přilepená na podstavec přetížený různými detaily. Argumentovat památkou válečných letců je nevkusné. Nehledě na to, že v Praze už máme velmi důstojný pomník válečným letcům na Praze 6 od Franty Bělského. Ten je podle mě naprosto adekvátní a odpovídající svými výtvarnými kvalitami a výrazem naší době. Kdežto tohle je zpátečnické dílo se spoustou anatomických nesrovnalostí, ale to ponechme stranou. Bohužel s pomníkem s vlajkou je to stejné. Když si představíš ty dvě věci vedle sebe, tak celá ta konfigurace vyznívá až absurdně.

P.V.: Vraťme se k sídlištním sochám. Máš dojem, že už jim nikdo nevyčítá, že je to komunistické umění zasluhující leda tak zapomenutí a opovržení?

M.J.: Minimálně u mladších ročníků už to tak není. Pamětníci dob, kdy se ty sochy osazovaly, nebo ti, kdo s nimi jako děti vyrůstali, na to mají asi jiný názor, ale spíš jim jsou lhostejné. Možná si je spojují s bezvýchodností té doby. Někdy se tam sochy ocitly dříve než infrastruktura, tak to mohou mít těm sochám za zlé. Ale mladší generace už v nich vidí dobovou estetiku, která je v mnoha případech zdařilá. Mnohokrát jsou to úctyhodné doklady tvorby 60. a 70. let a když nešlo zrovna o politickou motivaci, tak se díky autorství mnoha skvělých umělců zachovala díla hodná naší pozornosti a péče.

P.V.: Jak jste daleko s obnovou plastiky nazvané Vzlet II od sochaře Valeriána Karouška, který v 70. letech zahynul jako horolezec pod Huascaránem?

M.J.: Vzlet už by mohl stát. Považuju jej za jednu z nejskvělejších realizací té doby, včetně myšlenky, že dílo mělo doprovázet cestu na letiště. Jenomže podmínky se změnily a původní místo je ve skutečnosti až za nájezdem k letišti a zatím přes veškerou snahu nemáme náhradní pozemek, který by měl být rozhodně v kontaktu s letištěm. Pracujeme ale na tom a vypadá to, že jsme našli partnery.

P.V.: Jak je to s návštěvností a popularitou Františka Bílka? Jeho nábožensky orientovaný modernismus začátku 20. století zatím návštěvníky moc nepřitahuje.

M.J.: Myslím si, že se snažíme hodně, ale není to tak úplně na našem úsilí. Ačkoliv každý z našich nejen zahraničních hostů, které do vily přivedeme, je Bílkem nadšený. Mám dojem, že s lidmi rezonuje spíš samotný dům a jeho specifická architektura, to, že si to umělec všechno navrhl sám a jak to muselo být náročné komponovat dům do nejmenších detailů. K sochařskému dílu samotnému většina zachovává odstup. Působí monumentálně a vyvolává respekt, ale jakmile lidé začnou hlouběji zkoumat Bílkovy intence, hodí zpátečku. Bílek je příliš exaltovaný, přestože díla jako Mojžíš podle mě symbolizují obecnější témata. Díky tomu, že jsme získali Martina Krummholze jako Bílkova hlavního znalce a vykladače, jsme se hodně posunuli. On sám přesto říká, že když přijde do Mickiewiczovy ulice se svými studenty ze Spojených států, tak mají z Bílka strach.

P.V.: Pokračujeme v četbě dobových článků. „Před dokončením je i trvalý projekt zpřístupnění ateliéru sochařky Hany Wichterlové na Újezdě, který by měl sloužit jako pandán ateliéru fotografa Josefa Sudka na protější straně ulice,“ píše se v roce 2021. Na čem se to zadrhlo?

M.J.: Prapříčina zpoždění je, že pozemek pod ateliérem je ostrovem uprostřed pozemků jiných vlastníků. Bytový dům, kterým Hana kdysi do svého ateliéru přicházela, s námi nechce spolupracovat. Nikdy neřekli na rovinu, proč, ale důvod je asi jasný, nechtějí tam veřejnost.

P.V.: V Městské knihovně vystavujete akvizice z doby tvého vedení GHMP. Kterých si ceníš nejvíc?

M.J.: Hrozně jsem stála o Přepadení králíkárny od Karla Nepraše. Dílo bylo v aukci a měla jsem obavy, že na něj nedosáhneme, protože v aukci prostě nikdy nevíš, jak to dopadne. Vyhodnotila jsem si, že je moc velké pro soukromého sběratele, takže mi nakonec zůstalo. Byla to pro mě velká radost, protože já jsem s Karlem byla ve velmi úzkém kontaktu, měla jsem ho hrozně ráda a toužila jsem, aby byl v GHMP důstojně zastoupen. Stejně tak jsem moc chtěla něco monumentálnějšího charakteru od Magdy Jetelové, kterou obdivuji dlouhá léta a jsme si blízké, takže jsem jásala, když mi nabídla jednu z velkých Židlí. A pak jsou tu vysněné věci a tvůrci, Milan Grygar, Zdeněk Sýkora, Jan Kubíček, prostě celá ta skvadra konkrétistů, geometristů a minimalistů, no a samozřejmě Stanislav Kolíbal, Jiří Příhoda, video Adriaport od Adély Babanové, to jsou skvělé akvizice. Je toho spousta. Ke každému dílu ve sbírce si pak stejně člověk vytvoří úzký vztah, jako k dítěti.

P.V.: Výpisky z četby končíme letoškem. „Nemíním absolvovat další období, odcházím v listopadu.“ Platí to?

M.J.: Platí. Je mi sedmdesát, odcházím do důchodu. Myslím si, že situace GHMP je velmi stabilizovaná, máme respekt, dokazujeme, že to všechno má smysl, hledáme nové cesty, jak oslovit diváky, jak je přesvědčit, aby se s GHMP ztotožnili. Když moje nástupkyně nebo nástupce rozumně a s invencí naváže na věci, které tu už jsou, může se za podpory všech posunout na ještě vyšší a respektovanější úroveň. Odcházím s pocitem, že je zaděláno na dobrou budoucnost, a své předsevzetí, že to tu opustím, až bude mít GHMP profesionální depozitář, si můžu s radostí odfajfkovat! Máme zkolaudováno! Naše sbírky se po letech často nedůstojných provizorií konečně ocitnou ve 21. století.