Jdi a dívej se, jak se hvězdy otáčí. Antonín Kratochvíl a jeho fotoeseje Pavlína Vogelová

Snad každý z nás ve svém životě zažije zlom, bod obratu, který nás zásadním způsobem nasměruje, posune, když se ocitneme ve správném čase na správném místě. Pro Antonína Kratochvíla (* 1947) představuje zásadní profesní a životní bod obratu rok 1970, kdy se po peripetiích při útěku z komunistického Československa dostal do Amsterdamu. Profesor fotografie Jaap d´Oliveira tehdy rozpoznal Antonínův vizuální a tvůrčí talent a přijal ho ke studiu fotografie na Gerrit Rietveld Academie. Stejně významným mezníkem byl pro Antonína i rok 1972, když mu umělecký ředitel Los Angeles Times Sunday Magazine pan Hans Albers nabídl asistentský post. Bezprostředně mu tak otevřel dveře do víru světové fotožurnalistiky. Tuto šanci Antonín okamžitě proměnil nejen v osobní profesní úspěch, ale především v cennou fotografickou a historickou reflexi o situaci a povaze člověka na přelomu 20. a 21. století napříč kontinenty, napříč různorodými životními podmínkami.

pohled do výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, Dům U Kamenného zvonu, 2020. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, Dům U Kamenného zvonu, 2020. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, Dům U Kamenného zvonu, 2020. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, Dům U Kamenného zvonu, 2020. Foto Tomáš Souček
Antonín Kratochvíl, David Bowie, 2007
Antonín Kratochvíl, David Bowie, 2007

Pavlína Vogelová je kurátorkou fotografie a filmu v Historickém muzeu Národního muzea a doktorandkou na Katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V minulosti působila v Moravské galerii v Brně. Ve svém výzkumu se zaměřuje na intermediální přesahy dokumentu a experimentální tvorby fotografie a filmu ve vztahu k vědě, umění a vzdělávání. Autorsky realizovala výstavy Antonín Kratochvíl. Persona (Brusel 2019), Karel Kuklík. Fotografický dialog s krajinou (Praha 2017), Milena Dopitová. Mé tělo je chrám (Tchaj-pej 2016), Viktor Kolář (Bratislava 2011 a Praha 2013) či Jan Calábek. Věda, film a umění k potěše včel básníků a botaniků (Brno 2013).

Antonín Kratochvíl je reportážní, portrétní i válečný fotograf, světoběžník, který se vyznačuje obrovskou citlivostí k vnímání a zobrazení viděného. Vizuální rezonance citlivosti, určité magie výrazu a světla patří k dominantním autentickým výrazovým prvkům v Kratochvílových fotografiích. Objevují se jak u portrétů světových celebrit, tak ve snímcích z válečných konfliktů. Dramatičnost a syrovost obrazu pak do fotografií vnáší zvláštní odraz hloubky lidského nitra: podstaty.

Fotografie pomohla Antonínovi zpracovat osobní situace, stavy a traumata, do kterých se v minulosti sám dostal. Zažil status uprchlíka, aby následně překlopil svou pozici štvance do autentické fotografické výpovědi skrze druhé. Lidé na jeho fotografiích se nacházejí v širokém spektru sociálních pozic a situací. Provázejí je kladné, záporné, vyhrocené, ale i tragické životní okolnosti. Příběh člověka, jak ho Kratochvíl sleduje, se odehrává na mnoha místech napříč zeměkoulí.

Díky širší perspektivě, kterou výstava umožňuje, se vyjeví zřetelná zpráva o zmatení hodnotových systémů člověka. Zatímco dřív u přírodních národů stačilo dané slovo a podání ruky, současná společnost se utápí v globálně narušených vztazích, v konfliktech, válkách, v nešetrných přístupech ke krajině a přírodě. Kratochvílovým fotografiím věříte, přenášejí na vás atmosféru zažitého skrze osobitý styl, uvolněnost, náboj. Lze z nich však cítit i přesně cílenou kritiku: poukázání na závažný problém lidských otřesů a katastrof. Výstava je symbolicky rozčleněna do čtyř tématických okruhů: vztah člověka k přírodě, člověka konfliktního, člověka ve vyhroceném válečném konfliktu, ale i člověka s jeho vizí, nadějí a naplněným smyslem života. Témata se v průběhu výstavy jako ponorné řeky vynořují a prolínají, podobně jako povaha lidských problémů, činů nebo situací v různých končinách světa. Vztahy, konflikty i vize jsou nakonec vlastní všem.

Obrazy přístupu člověka k přírodě poskytují pohled na aktuální stav Země: sociální a environmentální degradace je místy extrémní. Porovnejme si kontrasty: na Galapágách v 70. letech zachycuje Antonín poslední zbytky bohaté symbiózy přírody a celistvého ekosystému. Oproti tomu na snímcích z Ekvádoru, o pouhých dvacet let později, čteme zprávu o zdevastovaných, vykácených ekvádorských pralesích, o černých naftových lagunách a kontaminovaných řekách, o bezmoci a chudobě zbylých místních lidí. Guayana se v roce 1997 potýká s dlouhodobým drancováním zlatých nuget; strašidelné stíny osamělého stromu v obraze sugestivně mluví o krajině sužované malárií a zamořené kyanidem.

Ve stejném roce zuří v Angole kořistné výpravy za krvavými diamanty v právě otevřených dolech Catoca, kde luxus diamantů a královských krevet střídá kontrast chudoby a bezmoci domorodců v jinak vyjedené zemi bez ptáků a zvířat. Podobně je na tom Kongo v roce 2002, kde ve velkém bují pytláctví, nelegální lov a obchod se slonovinou. Fotografie vypovídají o tvrdém zásahu člověka do přírody, o dobyvatelské expanzi lidského společenství, o zdevastované a mizející krajině, ale i o síle přírody vzepřít se člověku. Ukázkově svou převahu příroda stvrzuje spouští tsunami, která na Srí Lance řádila o Vánocích v roce 2004. Velké téma představuje Černobyl. Zde se prolínají konflikty režimu, necitlivého lidského zásahu do krajiny v podobě výstavby jaderné elektrárny a následné ekologické katastrofy, havárie v roce 1986, jež postihla a poznamenala obrovské množství lidí. Antonín Kratochvíl tu poprvé fotografoval v roce 1996. Radiací zdivočelá příroda mrtvou městskou krajinu Pripjať v té době už zcela ovládla, na člověka tu však stále číhá neviditelné nebezpečí na každém kroku. Do Antonínových fotografií jsou vtištěny obrazy dějin a konfliktů lokálních, evropských, ale i světových.

Antonín Kratochvíl, David Bowie, 1997

Fotografie ze střední a východní Evropy osmdesátých a devadesátých let představují unikátní ucelený fotografický soubor publikovaný v Antonínově stěžejním knižním debutu Broken Dream. 20 Years of War in Eastern Europe (1997). Ve fotografiích je jemně promítnuta jistá forma nostalgie, ale také jizvy, když se coby emigrant s americkým pasem začal po roce 1976 opakovaně přibližovat k původnímu domovu. Především však vznikla nesmazatelná fotografická stopa o atmosféře a životě v okolních, tehdy také totalitou svázaných státech. Fotografiím z Polska, NDR, Maďarska, Rumunska, Bulharska či Sovětského svazu dominují dvě témata: dopad industrializace na krajinu a život na zchudlém, zapomenutém venkově. Antonína také silně přitahuje problematika lidských kořenů, morálních kodexů, náboženských obřadů, svateb či pohřbů. Rituály uchovávané navzdory režimu a chudobě hlouběji poznal a zdokumentoval v Polsku, v Maďarsku a zvláště v Rumunsku. Nikdy se tu nevytratila jistá velkorysost lidskosti a pyšnost, že můžeme být její součástí.

Jedním z velkých Kratochvílových témat je problematika ohrožených dětí. V Mongolsku, Guatemale, v Náhorním Karabachu nebo v Pákistánu patří velkoměstský labyrint kanálů dětským gangům. Osiřelé, opuštěné děti, vydané napospas ulici, se bezprostředně dostávají do soukolí kriminality a brutality. Hlad, drogy, peníze, prostituce, kriminály ale i likvidace jsou spektrem nekontrolovatelné rulety jejich životů, často bez šance na změnu. Za fotografie upozorňující na obrovský problém v případě reportáže o mongolských dětech získal Antonín v roce 1998 významnou cenu Alfreda Eisenstaedta.

Antonínův fotografický adrenalin dal nahlédnout i do nejhorších kriminálů světa. Do jeho snímků se v roce 1997 dostala venezuelská věznice El Dorado s nadvládou drogových gangů a zlata. O deset let později se dostal také do nehlídaného vězení Guinea-Bissau, ze kterého není kam utéct, a z roku 2002 pochází slavný snímek z barmské věznice, z centra zlatého opiového trojúhelníku na hranicích Barmy, Laosu a Thajska. Fotografie desítek zajatých drogových dealerů, sedících v lotosové pozici v dřevěných klecích barmského vězení, získala hlavní cenu v nejprestižnější kategorii hlavního zpravodajství World Press Photo za rok 2003.

Válka představuje eskalaci lidských konfliktů. Antonín Kratochvíl přivezl svědectví z celé řady novodobých genocid a válek z Rwandy/Zairu, Guatemaly, Konga, Haiti, Filipín, Afghánistánu, Pákistánu, Iráku či bývalé Jugoslávie. Zaznamenaná skutečnost se stává informací a přímým svědkem stavu současné civilizace. Desakralizace bytí na všech úrovních nabývá genocidních rozměrů, zanechává za sebou mrtvé, zotročené lidi, zdevastované životní prostředí, ale i rozvrácené a zdeformované principy morálky a hodnotová kritéria.

Jaké tedy máme perspektivy? Nový, jiný, lepší svět si asi musíme vysnít. Až budeme mít jasno, co a jak vlastně chceme, můžeme změnu realizovat. Prozatím můžeme podněty hledat v poslední části výstavy Antonína Kratochvíla o vizích, perspektivách a nadějích člověka. Jdi a dívej se, jak se hvězdy se otáčí! Propojení portrétů lidí zcela neznámých, anonymních, s portréty celebrit jako jsou Jean Reno, David Bowie, Billy Bob Thornton, Willem Dafoe, Debbie Harry, Patricia Arquette, Amanda Lear, Mejla Hlavsa, Pavel Landovský a další představují alegorii oslavy člověka. Antonín zrcadlí rozpoložení jejich nitra: je to fotografův přístup k vnímání člověka, jeho nonverbální svědectví o empatii, o relativitě krásy, slávy, úspěchu.