Jdi a dívej se, jak se hvězdy otáčí. Antonín Kratochvíl a jeho fotoeseje Pavlína Vogelová

Antonín Kratochvíl je reportážní, portrétní i válečný fotograf, světoběžník, který se vyznačuje obrovskou citlivostí k vnímání a zobrazení viděného. Vizuální rezonance citlivosti, určité magie výrazu a světla patří k dominantním autentickým výrazovým prvkům v Kratochvílových fotografiích. Objevují se jak u portrétů světových celebrit, tak ve snímcích z válečných konfliktů. Dramatičnost a syrovost obrazu pak do fotografií vnáší zvláštní odraz hloubky lidského nitra: podstaty.

Fotografie pomohla Antonínovi zpracovat osobní situace, stavy a traumata, do kterých se v minulosti sám dostal. Zažil status uprchlíka, aby následně překlopil svou pozici štvance do autentické fotografické výpovědi skrze druhé. Lidé na jeho fotografiích se nacházejí v širokém spektru sociálních pozic a situací. Provázejí je kladné, záporné, vyhrocené, ale i tragické životní okolnosti. Příběh člověka, jak ho Kratochvíl sleduje, se odehrává na mnoha místech napříč zeměkoulí.

Díky širší perspektivě, kterou výstava umožňuje, se vyjeví zřetelná zpráva o zmatení hodnotových systémů člověka. Zatímco dřív u přírodních národů stačilo dané slovo a podání ruky, současná společnost se utápí v globálně narušených vztazích, v konfliktech, válkách, v nešetrných přístupech ke krajině a přírodě. Kratochvílovým fotografiím věříte, přenášejí na vás atmosféru zažitého skrze osobitý styl, uvolněnost, náboj. Lze z nich však cítit i přesně cílenou kritiku: poukázání na závažný problém lidských otřesů a katastrof. Výstava je symbolicky rozčleněna do čtyř tématických okruhů: vztah člověka k přírodě, člověka konfliktního, člověka ve vyhroceném válečném konfliktu, ale i člověka s jeho vizí, nadějí a naplněným smyslem života. Témata se v průběhu výstavy jako ponorné řeky vynořují a prolínají, podobně jako povaha lidských problémů, činů nebo situací v různých končinách světa. Vztahy, konflikty i vize jsou nakonec vlastní všem.

Obrazy přístupu člověka k přírodě poskytují pohled na aktuální stav Země: sociální a environmentální degradace je místy extrémní. Porovnejme si kontrasty: na Galapágách v 70. letech zachycuje Antonín poslední zbytky bohaté symbiózy přírody a celistvého ekosystému. Oproti tomu na snímcích z Ekvádoru, o pouhých dvacet let později, čteme zprávu o zdevastovaných, vykácených ekvádorských pralesích, o černých naftových lagunách a kontaminovaných řekách, o bezmoci a chudobě zbylých místních lidí. Guayana se v roce 1997 potýká s dlouhodobým drancováním zlatých nuget; strašidelné stíny osamělého stromu v obraze sugestivně mluví o krajině sužované malárií a zamořené kyanidem.

Ve stejném roce zuří v Angole kořistné výpravy za krvavými diamanty v právě otevřených dolech Catoca, kde luxus diamantů a královských krevet střídá kontrast chudoby a bezmoci domorodců v jinak vyjedené zemi bez ptáků a zvířat. Podobně je na tom Kongo v roce 2002, kde ve velkém bují pytláctví, nelegální lov a obchod se slonovinou. Fotografie vypovídají o tvrdém zásahu člověka do přírody, o dobyvatelské expanzi lidského společenství, o zdevastované a mizející krajině, ale i o síle přírody vzepřít se člověku. Ukázkově svou převahu příroda stvrzuje spouští tsunami, která na Srí Lance řádila o Vánocích v roce 2004. Velké téma představuje Černobyl. Zde se prolínají konflikty režimu, necitlivého lidského zásahu do krajiny v podobě výstavby jaderné elektrárny a následné ekologické katastrofy, havárie v roce 1986, jež postihla a poznamenala obrovské množství lidí. Antonín Kratochvíl tu poprvé fotografoval v roce 1996. Radiací zdivočelá příroda mrtvou městskou krajinu Pripjať v té době už zcela ovládla, na člověka tu však stále číhá neviditelné nebezpečí na každém kroku. Do Antonínových fotografií jsou vtištěny obrazy dějin a konfliktů lokálních, evropských, ale i světových.

Fotografie ze střední a východní Evropy osmdesátých a devadesátých let představují unikátní ucelený fotografický soubor publikovaný v Antonínově stěžejním knižním debutu Broken Dream. 20 Years of War in Eastern Europe (1997). Ve fotografiích je jemně promítnuta jistá forma nostalgie, ale také jizvy, když se coby emigrant s americkým pasem začal po roce 1976 opakovaně přibližovat k původnímu domovu. Především však vznikla nesmazatelná fotografická stopa o atmosféře a životě v okolních, tehdy také totalitou svázaných státech. Fotografiím z Polska, NDR, Maďarska, Rumunska, Bulharska či Sovětského svazu dominují dvě témata: dopad industrializace na krajinu a život na zchudlém, zapomenutém venkově. Antonína také silně přitahuje problematika lidských kořenů, morálních kodexů, náboženských obřadů, svateb či pohřbů. Rituály uchovávané navzdory režimu a chudobě hlouběji poznal a zdokumentoval v Polsku, v Maďarsku a zvláště v Rumunsku. Nikdy se tu nevytratila jistá velkorysost lidskosti a pyšnost, že můžeme být její součástí.

Jedním z velkých Kratochvílových témat je problematika ohrožených dětí. V Mongolsku, Guatemale, v Náhorním Karabachu nebo v Pákistánu patří velkoměstský labyrint kanálů dětským gangům. Osiřelé, opuštěné děti, vydané napospas ulici, se bezprostředně dostávají do soukolí kriminality a brutality. Hlad, drogy, peníze, prostituce, kriminály ale i likvidace jsou spektrem nekontrolovatelné rulety jejich životů, často bez šance na změnu. Za fotografie upozorňující na obrovský problém v případě reportáže o mongolských dětech získal Antonín v roce 1998 významnou cenu Alfreda Eisenstaedta.

Antonínův fotografický adrenalin dal nahlédnout i do nejhorších kriminálů světa. Do jeho snímků se v roce 1997 dostala venezuelská věznice El Dorado s nadvládou drogových gangů a zlata. O deset let později se dostal také do nehlídaného vězení Guinea-Bissau, ze kterého není kam utéct, a z roku 2002 pochází slavný snímek z barmské věznice, z centra zlatého opiového trojúhelníku na hranicích Barmy, Laosu a Thajska. Fotografie desítek zajatých drogových dealerů, sedících v lotosové pozici v dřevěných klecích barmského vězení, získala hlavní cenu v nejprestižnější kategorii hlavního zpravodajství World Press Photo za rok 2003.

Válka představuje eskalaci lidských konfliktů. Antonín Kratochvíl přivezl svědectví z celé řady novodobých genocid a válek z Rwandy/Zairu, Guatemaly, Konga, Haiti, Filipín, Afghánistánu, Pákistánu, Iráku či bývalé Jugoslávie. Zaznamenaná skutečnost se stává informací a přímým svědkem stavu současné civilizace. Desakralizace bytí na všech úrovních nabývá genocidních rozměrů, zanechává za sebou mrtvé, zotročené lidi, zdevastované životní prostředí, ale i rozvrácené a zdeformované principy morálky a hodnotová kritéria.

Jaké tedy máme perspektivy? Nový, jiný, lepší svět si asi musíme vysnít. Až budeme mít jasno, co a jak vlastně chceme, můžeme změnu realizovat. Prozatím můžeme podněty hledat v poslední části výstavy Antonína Kratochvíla o vizích, perspektivách a nadějích člověka. Jdi a dívej se, jak se hvězdy se otáčí! Propojení portrétů lidí zcela neznámých, anonymních, s portréty celebrit jako jsou Jean Reno, David Bowie, Billy Bob Thornton, Willem Dafoe, Debbie Harry, Patricia Arquette, Amanda Lear, Mejla Hlavsa, Pavel Landovský a další představují alegorii oslavy člověka. Antonín zrcadlí rozpoložení jejich nitra: je to fotografův přístup k vnímání člověka, jeho nonverbální svědectví o empatii, o relativitě krásy, slávy, úspěchu.