Jaroslav Čermák jako bludný kámen české národní klasiky. Jaroslav Čermák jako bludný kámen české národní klasiky Vít Vlnas

Již od pohřbu Josefa Jungmanna v roce 1847 převládala při smutečních obřadech nad truchle ním kolektivní radost z početnosti zúčastněných zástupů a hrdost na vynalézavost a soudržnost národního kolektivu. Bylo by možná cynické tvrdit, že Češi se na takových pohřbech povětšině radovali, nicméně z dobových novinových zpráv usuzujeme, že autentický zármutek členů nebožtíkovy rodiny a jeho přátel byl v atmosféře národní slavnosti vnímán jako nepatřičný a rušivý moment.

Takovýto velkolepý pohřeb vypravila Praha 7. července 1878 Jaroslavu Čermákovi. Byl to pohřeb v pořadí již druhý, neboť umělcovy ostatky původně spočinuly na pařížském hřbitově Père-Lachaise. A byl to pohřeb, který současníci s pýchou a nadšením přirovnávali k pohřbu královskému. Nikdy předtím nebyl český malíř uložen do hrobu natolik okázale a za takové účasti; jen počet lidí v průvodu za rakví odhadoval tisk na deset tisíc osob. Věděli však všichni účastníci smuteční slavnosti, kdo vlastně leží v rakvi, kterou vyprovázeli na Olšany? Básník a příležitostný výtvarný kritik Jan Neruda byl přesvědčen, že ano. Obrazům zesnulého malíře podle něj dobře rozuměl každý český řemeslník, „který si poslední krejcar od úst utrhl, aby jím podporoval bojující bratry Jihoslovany“. Nebylo snad Čecha, jenž by neporozuměl poselství vloženému Čermákem do jeho pláten s husitskými a bělohorskými tématy. Miroslav Tyrš šel ještě dále, když Čermáka vzletně označil za prvního evropsky významného představitele „slovanského umění“. „Co cítil, tušil, ždál, to nakonec v záblesku ještě spatřil; spatřil jitřenu nového dne, dne Slovanstva, jemuž on patřil s celou duší svou.“ Jaroslav Čermák byl podle něj cosi jako věrozvěst, který předpověděl a současně i dokázal, že budoucnost výtvarného umění bude náležet Slovanům!

Česká společnost měla vždy zvláštní vztah k jedincům českého původu, kteří se proslavili v cizině. Jaroslav Čermák k těmto výtečníkům bezesporu patřil. Vystavoval na Salonech, sbíral medaile, přijímal zakázky od korunovaných hlav, pobíral za své malby slušné honoráře, a přitom se nikdy nepřestal hlásit ke svému českému původu. Nebyl proletářem, oním příslovečným „chudým chlapcem“, jako Brožík, Myslbek nebo Aleš. Pocházel z pražské patricijské rodiny, jeho otec a dědeček působili jako lékaři a sestra Marie se provdala za knížete z polského rodu Czartoryských. Pečeť výlučnosti získal u současníků tím, že díky svému nadání směl studovat u jednoho z dobově nejslavnějších představitelů salonní historické malby, Belgičana Louise Gallaita. Gallait pomohl svému českému žákovi nastartovat hvězdnou kariéru – a Čermák si na oplátku začal dlouholetý milostný vztah s mistrovou mladou manželkou Hypolitou. Modelový český řemeslník, jak o něm psal Jan Neruda, mohl ve skutečnosti z Čermákova díla znát jen velmi málo. V Praze vystavil Jaroslav Čermák během svého života pouhých sedm (!) obrazů a získal odtud dvě zakázky, z nichž druhou, velkoformátové plátno Na odpočinku se zajatými Černohorkami, již nestačil dokončit. Domácí publikum se muselo spokojit s více či méně zdařilými reprodukcemi v ilustrovaných časopisech.

A jak to bylo s oním češstvím a slovanstvím v Čermákově díle? Scény z historie vlastních zemí malovali a vystavovali v Paříži a Bruselu snad všichni malíři, kteří pocházeli z menších evropských národů a snažili se prorazit v západních uměleckých metropolích. České prostředí si obestřelo romantickým a heroickým oparem Čermákovy výjevy ze života a bojů Jihoslovanů, především junáckých Černohorců. Na pařížských Salonech ovšem návštěvníci každoročně míjeli desítky, ba stovky pláten s barvitými náměty z balkánských vesnic, osmanských harémů a levantských trhů se slovanskými otrokyněmi. Čermákův evropský úspěch ve skutečnosti spočíval v tom, že umělec ovládl marketingovou strategii a osvědčené vzorce kosmopolitní salonní malby, která z dnešního pohledu občas hraničila s lehkou pornografií a zcela určitě by neprošla ideovou prověrkou dle současných feministických kritérií. Tyršovu konstrukci o umělcově slovanství poměrně brzy vystřídala představa, podle níž Čermák pomáhal svým krajanům naopak otevírat okna do Evropy. Orientoval umění ve své zemi směrem k Francii, čteme na Čermákově pamětní desce, odhalené roku 1930 v Paříži. To je ale jen další doklad toho, že moderní česká kultura si s tímto obratným salonním akademikem ve skutečnosti nevěděla rady.

České malířství počínaje devadesátými lety 19. století programově negovalo vše, co Čermák jako umělec reprezentoval: nacionální historismus, exotický sentiment, akademický iluzionismus a principy salonní malby obecně. Zavrhnout a odsoudit prvního velkého „Evropana“ novodobého českého výtvarnictví ovšem nebylo dost dobře možné. Nastupující generace vykladačů proto obrátila pozornost k těm dílům, která Neruda a Tyrš ponechávali bez povšimnutí. Malíř Miloš Jiránek ostře kritizoval vyumělkovanost, chtěnost, přílišnou literárnost a až afektovanou kultivovanost černohorských junáků a krasavic z Čermákových pláten. V duchu vlastního výtvarného názoru proti nim postavil „okrajové“ malby, zejména krajiny, na prvním místě Marinu z Roscoffu, kterou značně ambiciózně srovnával se samotným Manetem. Historik umění Vincenc Kramář vzápětí suše konstatoval, že „Roscoff není charakteristickým dílem pro Čermákovo umění, a nadále je nutno hledati podstatu jeho uměleckého založení v oněch figurálních plátnech, jež nám jsou namnoze tak nesympatická“.

Tím byla otázka aktuálnosti Čermákova výtvarného odkazu víceméně uzavřena. I další pokolení ovšem poutal obraz malíře jako romantického hrdiny, poutníka, milovníka, mořeplavce, šermíře a bojovníka za svobodu Černé Hory. Jako osobnost téměř cimrmanovských rozměrů jej poněkud překvapivě pojala populární kultura komunistického Československa. Oficiální ideologie po roce 1948 přijala tradiční výklad národního obrození a kladně hodnotila různé „realistické“ a „pokrokové“ tendence v umění 19. století. Nejvyššího uznání se tehdy dostalo vedle Josefa Mánesa zejména Mikoláši Alšovi a dalším umělcům generace Národního divadla. Kádrovou prověrkou však prošel také Jaroslav Čermák. Jeho dílo, přímo bijící do očí svým buržoazním a kosmopolitním charakterem, ve skutečnosti už v té době nikoho nezajímalo. Rozhodovala mimovýtvarná kritéria, konkrétně umělcovy vazby na „demokratické“ proudy kultury 19. století a také podpora boje za osvobození Jihoslovanů.

Co vše bylo možno při užití náležitě deformované optiky z ubohého Jaroslava Čermáka učinit, ukazuje názorně román Pouta věrnosti (1971) od pilného, ideově flexibilního spisovatele Františka Kožíka. Název knihy na první pohled odkazuje k hrdinovu citovému vztahu s paní Gallaitovou. Téma „věrnosti“ jako ústřední Čermákovy vlastnosti je ale širší. Malíř na stránkách knihy váhá mezi příklonem k moderním uměleckým výbojům, reprezentovaným v knize Courbetem, Manetem a impresionisty, a nutkavou potřebou přispět svým uměním k národnímu uvědomění Čechů i k osvobození Černé Hory od osmanského útlaku. Proto nakonec zachová věrnost salonní figurální malbě, i když opakovaně dokazuje, že by dovedl vyniknout i v méně tradičních malířských oborech.

Což je pouze další mystifikace, která se poněkud komplikovaně pokouší odpovědět na otázku, co vůbec ještě dnes žije na národním klasikovi, kterého tak trochu znají všichni a nikdo a jehož umělecký odkaz se stále těší pozornosti širší veřejnosti, přestože z hlediska momentálně panujícího výkladového vzorce by už měl být dávno mrtvý. Jsou to opravdu jen ony hezké a ve své melancholii vrcholně žádoucí Černohorky, které Čermák dokázal namalovat tak, jak ve skutečnosti nikdy nevypadaly?

Autor je historik umění, univerzitní profesor a člen týmu, který pro GHMP připravil výstavu Jaroslav Čermák: Mýty evropské reality

 

Výstavu pořádají ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy a Národní galerie Praha. K výstavě vyjde ve spolupráci s nakladatelstvím Kant odborná monografie. Výstava i publikace jsou podpořeny granty Ministerstva kultury České republiky.