Jak vycházet se smutkem a žalem Petr Vizina

Klimasmutek je jeden z popisů emoce spojené s devastací planety. Socioložka Hana Librová (* 1943) mluví v souvislosti s hodnotou krajiny o environmentálním žalu. V rozhovorech, které se svými respondenty a respondentkami v knize Klimasmutek vede novinářka a terapeutka Jitka Holasovská, se mezi reakcemi objevuje také hněv, pocit bezmoci i touha jednat a vyhnout se nejhoršímu. Není náhoda nebo zvláštnost, že se v souvislosti s prokazatelnými fakty, jako je zánik některých druhů ptáků či hmyzu anebo oteplování planety, zmiňují právě emoce. Frustrace z nikam nevedoucích debat o změně klimatu, o tom, zda je „planeta modrá, nebo zelená“, nejspíš má jednu z příčin v tom, že už od dob Aristotela sami sebe vnímáme jako „racionální zvíře“. Přičemž důraz je vždy na přívlastku označujícím rozumnost. Jenomže jak se znovu ukazuje – a díky polemickým nástrojům v podobě sociálních sítí toto podezření ještě zesílilo –, je idea čisté racionality zvažující výhradně čísla, údaje a fakta jedním z lidských sebeklamů. Nejen proto, že nic jako „čistá data a fakta“ prakticky neexistuje, jelikož vždy záleží na kontextu a také na tom, kdo a jak s fakty zachází. S čísly se vždy dá kouzlit. Trvalá potíž debaty o klimatu, jak se zdá, spočívá hlavně v tom, že nám uniká druhá polovina zmíněného pojmu, totiž lidská animálnost. Nejde o to, zatratit myšlení, propadnout iracionalitě, povolit uzdu emocím a impulzivnosti, rozleptat tenkou slupku kultury. Zmíněnou animálnost člověka je možné chápat spíše jako sounáležitost s prostředím, které obýváme, dokonce životní závislost na něm. Prozatím nás od něčeho takového odvádí zkušenost blahobytu, který vyprodukoval několik značek balené pitné vody, zato je lhostejný k mizejícím skřivanům, čejkám nebo vlaštovkám.

Právě sounáležitost a souvislost života s prostředím, z něhož vyrůstá, vztah k sobě, druhým i k prostředí, které člověka obklopuje, a k tomu, co člověka přesahuje, může být impulsem k proměně, naznačuje podtitul knihy Vnitřní dovednosti do časů krize. Namísto čísel a dat, potvrzujících skutečnost klimatické krize, namísto fotografií tajících ledovců a vyhublých ledních medvědů, obrací text pozornost domů, ke zkušenosti s prostředím, které nás utvářelo. V rozhovorech, které jsou součástí zkoumaných témat, jako je bolest, všímavost, digitální hygiena nebo spirituální gramotnost, se Jitka Holasová svých respondentů často ptá na prostředí, v kterém vyrůstali, na „přírodní místo dětství“. Nejde o sentimentální návrat do vzpomínek. Otázka po domově má podle všeho hlubší vazbu na vztah k životnímu prostředí, než skandály, pokud bychom proti sobě postavili radikalitu a extrémismus environmentálních hnutí, balancujících na hraně terorismu. Radikalita je v tomto ohledu méně okázalá, počínaje slovníkem. Možná proto je v patrně nejvýznamnějším ekologickém textu poslední dekády, encyklice Laudato si papeže Františka, péče o planetu formulována jako starost o „společný domov“. Jeden z dotazovaných, psycholog Jan Krajhanzl, na zmíněnou otázku po přírodním světě dětství odpovídá popisem topolového háje, který pamatoval jeho dědečka, ale nepřežil v posledku neúspěšné plány dotyčné obce založit na místě rybník financovaný z grantu. „Pokácený strom se už nikdy nevrátí. Je dobré si smutkem projít a počítat s tím, že to bolí několik let, stejně jako ztráta člověka,“ vypráví. Není třeba vysvětlovat, co se zcela prakticky myslí klimatickým smutkem či environmentálním žalem.

Co se ale míní dovednostmi z podtitulu knihy tváří v tvář environmentální krizi? Jak v rozhovoru připomíná učitel meditace Šimon Grimmich, nejde o to naložit si břemena k neunesení. V určitém smyslu jde o proměnu systémů a mentalit, spíš než o zdokonalení individuální praxe. „Důraz na seberozvoj odvádí pozornost od toho, že my nejspíš nejsme příliš křehcí, citliví a málo odolní, ale že zátěž, pod kterou žijeme, není pro lidský organismus snesitelná.“ Staré pořekadlo tvrdí, že potřebujeme sílu k tomu, co dokážeme změnit, a odolnost vůči věcem, s nimiž jednotlivec nepohne. Klimasmutek je čtení pro ty, kdo se chtějí vyhnout paralýze, a naopak touží objevit, co jednotlivci a komunity mohou. Aby environmentální žal pouze nepůsobil bolest, ale posiloval. Aby byl člověk „šťastným zvířetem“ ve své zahradě.