Hra umění života Petr Fischer

Neexistuje asi přesnější charakteristika devadesátých let než Topolův obraz „výbuchu času“. Jistě že tuhle metaforu stáhl spisovatel Jáchym Topol z okolního vzduchu chvíle a zapečetil navěky do románu Sestra až s jistým odstupem, protože teprve minimální mezera či fázový posun umožňují vidět stopy zanechané po odžitých životech. Odchylka, clinamen, je v Lucretiově kosmologii dokonce principem stvoření a dění. Ten se v 90. letech zjevil jako blesk z čistého nebe, vymodlený déšť, dávající vláhu všem, i těm, kteří vůbec pít nechtěli.
Výbuch času je vždy také výbuchem prostoru. Svobodné dění se rozpínalo do všech koutů, překračovalo hranice geografické, státní, umělecké, filozofické, mystické bariéry, hranice poznání. Tak jako v Topolově Sestře se i do veřejného prostoru vyvalila potlačovaná hmota minulosti, kterou bylo třeba nějak zpracovat, a to za současného přílivu všeho okamžitě nového. I proto souboj časů přiváděl leckoho až na hranici euforického šílení – ale jak jinak se dotknout reálného, jak zažít vhledy do dění, které jinak tak snadno uniká.
Život ve vybuchlém časoprostoru nabízel neuvěřitelnou pestrost, a to i proto, že zatím nebyly narýsované jasné kontury, jak se v nové otevřenosti orientovat. Každý se tak v této hutné kulturní polévce lehce stával originálem, každý byl umělcem, přesně tak, jak kdysi chtěl Joseph Beyus. Umění mohlo být chvíli totéž, co život, jakkoliv šlo o iluzi vytržení, jež však, zdálo se, může trvat věčně.
V divokosti nesměřování vydrželi plavat jen ti nejvytrvalejší, zatímco většina nakonec až překvapivě rychle a snadno přijímala ideologickou orientaci, prefabrikované směrovníky usnadňující život. Výbuch času (a prostoru) v 90. letech se s oblibou připodobňuje k velkému mejdanu, což je v jistém smyslu pravda, jenže až překvapivě tolik lidí spěšně utíkalo k běžnému obědu v automatu. Ze strachu ze sebe, z obavy z nového, z opatrnosti před tím, co by přinesla závislost a bolest hlavy v kocovině.
Velký třesk, otevírání světa, včetně světa umění, nakonec zcela přirozeně, řekl by klasik, přešel do fáze nového uzavírání. Chvíle, o které se v souvislosti s báječnými devadesátkami už příliš nemluví. I krajinu umění začaly více tvarovat trendy světového trhu, všechny ty věci, co letí a zabírají, než svědectví o překračování vlastních vnitřních a vnějších stínů. Umění vcelku bez odporu a ochotně přepral umělecký provoz, etablovaný a usazený, přehledně tříděný, katalogizovaný, ale také medializovaný, otevírající jeviště slávy k předvádění a sebestylizaci, ke zvýšení ceny umělce, jeho já i díla. Devadesátá léta definitivně končí ve chvíli, kdy se zcela vážně začínají vyučovat strategie napojení na umělecký provoz, kdy se z umění stává zaměstnání jako každé jiné, které potřebuje stejné jistoty jako život středního stavu, tradiční konzervativní kotvy moderních společností.
Po velkém třesku přichází velké uzavření, všechny ty rámce, platformy, trhy, veletrhy a festivaly umění. Snad je to skutečně dějinná nutnost, kterou musíme poznat a přijmout, jenže tomu se přece umění vždy vzpírá: přijmout status quo jako něco, co se opravdu nikdy nemění, protože „tak to prostě je“. Není jiné cesty (There Is No Alternative, TINA) nakonec na konci století, kdy se 90. letům už jen nostalgicky mávalo, začalo platit i v umění.
Na kocoviny velkých třesků se většinou rychle zapomene a zůstávají jen historky z mejdanu, který fakt stál za to. Po devadesátkách se stýská všem, kteří je prožili jako svou vlastní květinovou revoluci, jako možnost realizovat své sny, jako šanci odjet do světa a prožít své životní dobrodružství. Největší nostalgie ale pramení právě z oné přetrvávající kocoviny, v níž se stále ještě projevuje více či méně silná nevolnost z toho, že s otevřeností a tvarováním volného prostoru se nějak vytratila i svoboda hry, která byla společným principem umění (a) života po výbuchu času. Jestli má ještě vůbec smysl se k něčemu z těch opěvovaných i kritizovaných devadesátých vracet, pak právě ke hře jako ontologickému principu, ke hře, která je tou nejlepší obranou proti stereotypům všech dobře klapajících provozů…