Fyziognomie současnosti v Evropském parlamentu Helena Musilová

Česká republika se 1. července ujímá předsednictví v Radě Evropské unie, což je jedna z klíčových rolí vyplývajících z členství v EU. Přípravy na české předsednictví probíhají několik let, soustředí se na důležitá politická, hospodářská a reprezentační témata. Nedílnou součástí aktivit souvisejících s předsednictvím je i celá řada kulturních akcí. Mají představit české umění v jeho nejrůznějších podobách, a to jak přímo v Česku, tak na různých místech v zahraničí. Jedním z nich je i Brusel, sídlo řady institucí EU.
Magistrát hlavního města Prahy a Galerie hlavního města Prahy byly Kulturním výborem Evropského parlamentu skrze Úřad vlády České republiky osloveni, aby uspořádali výstavu českého současného umění v jednom z výstavních prostorů Spinelli Building.
Výstavy současného umění pořadatelských zemí mají v této budově dlouhou tradici. Ta je dána i tím, že samotný Evropský parlament vytváří vlastní kolekci složenou z děl všech unijních zemí. V jejím podtitulu je motto EU „jednota v rozmanitosti“.
Sbírka začala vznikat v roce 1980, její založení vycházelo ze sdílené představy, že umění má jedinečnou roli v komunikaci a propojování jednotlivců i celých zemí. Spravovaná kolekce je velmi pestrá. Jak je možné se dočíst v oficiálních materiálech, „sbírka symbolizuje úspěchy, spolupráci, aspirace a jednotu za téměř půl století – od integrace současných členských států po základní hodnoty, jako je svoboda projevu, lidská důstojnost a proměny životního prostředí“, a to včetně akcentu na významné osobnosti, které utvářely Evropskou unii.
Představitelé Kulturní komise spolupracují s řadou odborníků v jednotlivých zemích a vyhledávají autory, kteří ve svých dílech reflektují principy, na kterých stojí Evropská unie.
Ve sbírce je i několik děl z České republiky, vedle busty Václava Havla nebo série Havlových portrétů od Tomkiho Němce jsou zde práce od Stanislava Kolíbala, Petra Písaříka, Petra Pastrňáka, Marka Meduny, Jana Šerých i dalších autorů. Sbírku nyní tvoří více než 500 děl ze všech médií a stále roste.

Figura prochází moderními dějinami

Výstava připravovaná Galerií hlavního města Prahy měla vycházet z této kolekce a doplnit ji o další díla. Jako kurátorky jsme byly, Magdalena Juříková a já, postaveny před řadu omezení – výstava není volně přístupná veřejnosti, „výstavní prostor“ je spíše širokou chodbou, na zdech je celá řada výrazných prvků jako ochranné lišty, osvětlení, jedna část je pokryta křiklavě barevným kobercem. Cílem bylo tedy vybrat taková díla, která si budou schopna i v tomto nesnadném prostoru nalézt své místo a dobře komunikovat s divákem.
Východiskem byl jeden z obrazů ze Sbírky současného umění EU, dílo Ideální zářící IV Jana Merty, mimořádná práce plná napětí a mnoha významů. Což nás vedlo i rozhodnutí postavit celou výstavu na různých formách figurativního ztvárnění, které provází lidstvo prakticky od počátků umění, respektive zrodu lidské kreativity. To bylo spojeno s různými formami kultu, zobrazovalo každodenní i posmrtný život, mělo vysvětlovat, předávat i zušlechťovat. Radikální proměnou prošlo po vynálezu fotografie i nástupu abstraktního umění. Ve figurativním umění 20. století se odrážely všechny politické proměny, válečné konflikty, doby relativního klidu a šťastných zítřků. Figurativní umění po roce 1960 a později zejména konceptuální umění otevřely řadu témat spojených s rolí jedince ve společnosti, genderových otázek a identity, poukázalo na roli jazyka a na to, do jaké míry jsme skrze texty a obrazy ovlivněni a manipulováni. Postmoderna definitivně relativizovala všechny možné i nemožné hodnoty a přinesla široké, často protichůdné pohledy na jednu a tutéž věc či událost.
České umění, respektive umění vzniklé na území bývalého Československa a nynější České republiky, se nedílně zapojilo do světového uměleckého dění. Někdy více viditelně, třeba v době mezi válkami, kdy se Praha stala centrem uměleckého života, nebo v roce 1968, kdy sem směřovala celosvětová pozornost, jindy se umělecký život odehrával více vskrytu, hlavně v dobách Evropy rozdělené na Východ a Západ. Posledních třicet let a zejména současnost jsou už globalizované. Více než národní povaha umění začíná převažovat otázka témat, od osobních mytologií až po otázky ekologie a udržitelnosti; ono „národní“ se projevuje víc podprahově a pocitově.

Člověk groteskní i nepřítomný

V rámci projektu pochopitelně není možné představit to podstatné z figurativního českého umění systematičtěji. Výstava spíše v základním přehledu ukazuje široké spektrum
děl, která prostřednictvím figurativního zobrazení reflektují současný svět. Při výběru jsme respektovali jak generační, tak genderovou vyváženost, a je tak zřetelné, jak různá témata procházejí napříč tvůrčí komunitou. Řada současných autorů reaguje na problémy a traumata dnešního člověka (Jakub Janovský, Eva Koťátková), jsou dialogem s obdobím moderny, které se zásadním způsobem propsalo do vizuální podoby současnosti (Anna Hulačová), dotýkají se obecnějších problémů spojených s ekologií a udržitelností (Tadeáš Kotrba). Někteří autoři se vracejí k médiu malby, ukazují, že malba jako taková, přes mnoho proklamativních prohlášení v minulých letech, není překonána a je důležitým způsobem vyjádření – ve výběru představujeme vysokou výtvarnou kvalitu současného českého závěsného obrazu, často spojeného s přístupem, který by se dal nazvat osobní mytologií (Jan Merta, Patricie Fexová, Josef Žáček aj.), a ovlivněnou i přístupem jiných médií, například filmu (Daniel Pitín).
Do výběru jsme vřadili i práce zdánlivě bez lidí (Ivan Pinkava, Pavel Dušek), které však svým charakterem reagují na člověka, respektive na jeho nepřítomnost a zároveň rámují jeho životní prostor. Ve vybraných dílech můžeme nalézt jak tradici české grotesky (Kryštof Kintera, Jiří Petrbok), tak odrazy existenciální linie českého umění (Eva Koťátková). Zajímavou pozici zaujímá v českém umění angažovaný přístup, respektive přímá reakce na aktuální dění – vzhledem k mnoha historickým událostem panovala v našem prostředí vždy spíše nedůvěra k deklarativním postojům a vztah k žité současnosti byl spíše abstrahován –, dobře to dokládají například práce Kateřiny Vincourové či Daniela Balabána.
Větší část publika, které výstavu uvidí, představují lidé nějakým způsobem spjatí s administrativou Evropské unie. Europoslanci, asistenti, úředníci, politici z unijních zemí… Jsme přesvědčeni, že právě nejrůznější výrazné figurativní práce vyvolávající okamžitou názorovou reakci, že jsou cestou, jak něco sdělit o českém současném umění a hlavně o tématech, kterými se zabývá. Současné figurativní umění, české, evropské i světové, je mnohovrstevnaté. Pro diváka je dobrodružstvím, nenabízí líbivé příběhy či jednoduchá sdělení, ale znejišťuje, dotýká se krajních poloh, osobních hranic, hledá systém v chaosu a náhodu v řádu. Pomáhá nalézt cesty v komplikovaném světě. Anebo naopak. Věříme, že právě tohle může v Evropském parlamentu zarezonovat.

Figurální tendence v současném českém vizuálním umění
Budova Evropského parlamentu, Brusel (Spinelli Building)
kurátorky: Magdalena Juříková, Helena Musilová
1. 7. – 31. 12. 2022