Dva nepoměřitelné životy Václav Maxmilián

Jeden byl vášnivý vědec ve svobodné zemi v období rychlého technologického pokroku, druhý kontemplativní hudebník ostrakizovaný v nesvobodném Sovětském svazu. Dva životy, jež ve vnějších okolnostech byly natolik odlišné, toho měly přesto spoustu společného. Především tím, jak se oba muži nesmazatelně zapsali do historie svých uměleckých oborů a jejich díla způsobila revoluci jak v chápání mediální povahy umění, tak v umělecké práci jako takové.

Když se Arvo Pärt, jeden z nejslavnějších hudebních skladatelů vážné hudby současnosti, prochází zasněženým Talinem, vidí před sebou nekonečný bílý prostor. Čistý bílý sníh v té chvíli vnímá jako papír, do něhož může psát. Hudba, kterou hledá, totiž může vzniknout pouze v případě, že s ní začne znovu od úplného začátku a opustí všechno, co dosud zkoušel a znal. Potřebuje čistý bílý sníh, do kterého vypustí své první tóny. Jen z bodu nula je možné dojít někam, kam dosud nikdo nedošel, jak ukazuje Joonas Sildre, autor komiksové knihy nazvané Mezi dvěma zvuky. Cesta Arvo Pärta k vlastnímu hudebnímu jazyku.

Estonsko není po většinu dvacátého století jako jeden ze státu Sovětských socialistických republik svobodné a bezpečné místo. Je to svět plný pronásledování, ideologických posudků a nucené politické angažovanosti, podobný tomu, který si dokážeme díky vlastní minulosti a jejímu pravidelnému zpodobňování představit: skrývání, ostrakizace, tajná policie. Pärtovy pokusy jsou proto ideologickým myšlením mařeny už od školních let, jeho hudba se většinu času musí stahovat do ústraní a objevovat se může jen v bezideologické tvorbě, jakou představují pořady pro děti nebo film, protože produkce jeho vážné hudby jsou zakazovány.

Pärt projde během studií avantgardním obdobím, jež odstartuje jeden z profesorů, který mu půjčuje knihu o dodekafonii, která je ale v tamějším sovětském svazu odsuzována a zakazována. Pärt skládá novou hudbu a nachází i způsob, jak se vyhnout odmítnutí pro nedostatek politické angažovanosti: stačí, když názvem skladby odkáže k historické události, např. skladbu věnuje obětem druhé světové války.

V avantgardě a experimentování se každý umělec začne dříve či později nudit a z tohoto pohledu bylo pro Pärta podstatnější setkání s profesorem Heimarem Ilvesem, který mu ozřejmí, jak móda vytváří jen dočasné uspokojení, ale nedrží se trvalých kvalit. Její rychlost, sériovost a perfektnost je pomíjivá. Pro tvůrce je mnohem důležitější komunikace s těmi, kteří vydrželi dlouho, kteří ve svém díle přenášejí něco, nač se neustále odkazuje a co stále žije. „Umění opravdových mistrů se vždy odehrává po vertikále. Umělec ve svém tvůrčím impulzu vzdává hold prvnímu z mistrů, Stvořiteli s velkým s! Jeho myšlenka je myšlenkou boží! Jeho ruka je rukou boží! Naše snaha směřuje výš, chce překročit omezení smrtelného těla. Moudrý se obklopuje aurou starých mistrů, protože na něm ulpívá.“

Již zde se tématem stává střetávání s Bohem a hledání duchovního rozměru vlastní hudby. Dalším obratem v jeho životě je totiž přijetí pravoslavné víry. Přestože Pärt ke křesťanství inklinuje od dětství, až ve své ženě Noře našel skutečnou souputnici. Oba hledali Boha, jeho přítomnost, podstatu a vědění. „Po důkladné modlitbě je duše jako čerstvý nástroj,“ říká. Přestože je Pärtovo dílo zakázané, popisuje další a další notové sešity, z nichž nic neuveřejňuje. Jeho denní oddaná práce funguje jako cesta hledání a objevování, je to tvorba, která umělci stačí, a svou hudbu chce nechat zaznít až poté, co skutečně najde něco nového a opravdového.

Na komiksových biografiích umělců mi vždy vadilo, jak se rozběhnuté příběhy utnou. Pokud si totiž jejich autoři za téma nevyberou konkrétní etapu, která většinou zahrnuje určující milostný vztah, konec komiksu přichází poté, co umělec objeví svou vlastní řeč a jeho tvorba se promění. Mezi dvěma zvuky končí odjezdem celé rodiny z Estonska. Jak ale pokračoval Pärtův život ve svobodné části Evropy a jaké následky měla jeho tamější sláva, to už se nedozvíme. Možná to bylo stále totéž: i ve svobodném světě se musel přizpůsobovat, i tam stále prozkoumával duchovní rozměry hudby, i tam stále zkoumal, jestli to, co objevil, je dostatečné a může v tom nadále pokračovat. Možná to bylo stále totéž.

Zatímco první komiks se věnoval abstraktnímu zachycování hudby a kontemplativnímu životu jejího skladatele, druhý komiks je výrazně odlišný už tím, jak je propojený s vizuální podstatou svého tématu.

Všichni jsme ty fotografie viděli: série snímků, na nichž je zachycen běžící kůň. „Dnes to může znít podivně, ale v roce 1855 se nemálo zcela seriózních lidí snažilo důkladně pochopit, jak se pohybuje kůň, když je v trysku,“ zní první věta komiksové biografie Bouřlivý život Eadwearda Muybridge komiksového tvůrce Guye Delisla. Zjišťovali to lékaři a fyziologové, majitelé závodních koní, ale i malíři snažící se docílit realistických pláten. Mnozí z nich totiž věřili, že kůň v pohybu má v jednu chvíli všechny čtyři nohy ve vzduchu a vůbec se nedotýká země. Úkol podat o tom důkaz připadl fotografii. Fotografovi stačilo vytvořit sérii krátkých expozic, aby řada za sebou postavených fotoaparátů zachytila jednotlivé fáze pohybu a ukázala jeho pohyb jako rozdrobený čas. S tímto drobným, avšak historicky důležitým objevem, si spojujeme jméno Eadwearda Muybridge. Jeho výtvor sériové fotografie totiž stojí nejen za rozlouskutím záhady pohybu zvířat, ale stal se také základem filmu a klíčovou prací pro tvorbu animátorů.

Fotografie proměnila způsob chápání skutečnosti. Stejně jako telegraf nebo železnice sloužila ke zrychlení komunikace a tím pomohla propojit svět. Stala se nástrojem reportáží, jež ukazovaly prostředí a události, o nichž si do té doby mohli lidé jen číst. Muybridge se v polovině 19. století proslavil díky fotografiím Yosemitského parku, a to nejen díky tomu, že zachycoval krásné a dosud neopanované krajiny amerického kontinentu, ale také proto, že v nich ukázal svět, který nebyl dosud plně prozkoumaný. Když v roce 1867 koupily Spojené státy od Ruského carství Aljašku, armáda vyslala Muybridge, aby pomohl tamější svět Američanům představit. Jedna z postav, jež si prohlíží výsledky jeho práce, poznamenává: „Nevím, kolik slov by potřeboval novinář k popisu rozlehlosti a exotičnosti daných území.“ Tak jako byl podstatný vynález fotografie pro žurnalistiku a výtvarné umění, chtěla jej využívat i věda. Komiks nám tak postupně na svých stránkách odhaluje, jak po průmyslové revoluci zrychloval technologický pokrok, a cesta od prvních fotoaparátů po první filmy trvala necelých padesát let.

Jedná se o Delislovu první komiksovou biografii, protože dosud autor ve všech svých předchozích komiksech stavěl do středu komiksového panelu sám sebe – nejznámější jsou jeho komiksové reportáže z Pjongchjangu, Šen-čenu, Jeruzaléma nebo Barmy. Až nyní se nechává vystřídat někým jiným. Přestože tato biografie narozdíl od té Pärtovy zachycuje celý Muybrigův život a nesoustředí se tak jen na jeho nejvýznamnější objev sekvenční fotografie, v druhé polovině komiksu se zdá, že se autor snaží pochytat až příliš mnoho nitek z příliš mnoha příběhů najednou, a tak se celý děj drolí do drobností. Sleduje totiž zároveň epizodky z dějin fotografie i filmu, začátky bratrů Lumiérových i továrnu Thomase Edisona, sleduje manžele Stanfordovy. Muybridge se zatím během toho odsouvá do pozadí a stává se z něj spíš figurka, jež u toho někde také byla.

Je nesmírně zajímavé číst komiksový životopis o muži, jehož dílo mělo na komiksovou tvorbu takový vliv. Jeho sériové snímky totiž přímo připomínají budoucí práci s komiksovým jazykem, skladbu panelů, posouvání v čase. Není také náhodou, že Guy Delisle v komiksu přímo použil Muybridgovu techniku a na dvou místech povedl stejně precizní rozdrobení času.

Autor je spisovatel a redaktor časopisu Host