Ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová je součástí kurátorského kolektivu pro výstavu Světy Jindřicha Chalupeckého, která přibližuje osobnost a myšlenky zásadního českého teoretika a kritika výtvarného umění. Jak uvažoval? Je dobrým patronem pro cenu? Co by asi říkal na její proměny? Jarní rozhovor lze brát jako krátký úvod do Chalupeckého pro dnešní dobu.
Q: Uplynuly už tři desítky let od doby, kdy Václav Havel, Theodor Pištěk a další spolu s Chalupeckým iniciovali vznik ceny pro mladé umělce. Je Jindřich Chalupecký i po těch letech, v proměnách času, příhodným patronem pro cenu mladého umění?
KK: Určitě ano. Už vzhledem k tomu, že Chalupecký neustále aktualizoval, o co se zajímá. To na něm bylo fascinující. Spousta kurátorů a teoretiků se významně potká s určitou generací, a s tou zůstane. Nějakým způsobem s ní zestárne: většinou vnímá, že její myšlenky mohou být pořád aktuální. Chalupecký se ve čtyřicátých letech spojil se Skupinou 42: tehdy formuloval věci, které ho pak zajímaly dál po celý život. Programově na to pořád navazoval, ale zároveň prostě dokázal to, co bych si nesmírně přála pro sebe a pro své kolegyně a kolegy: ještě v osmdesáti letech se zajímal o to nejmladší nebo nejsoučasnější, co se děje. Proto mi Chalupecký skutečně přijde jako vhodná osobnost zaštiťující cenu.
Q: Existuje naopak něco, v čem osobnost Chalupeckého s cenou jaksi nesouzní?
KK: Dlouho jsme se všichni snažili dopátrat, jestli vlastně chtěl, nebo nechtěl, aby se cena založila. Protože když jsem přišla do Společnosti Jindřicha Chalupeckého, oficiální story zněla, že mu to nebylo úplně sympatické. Domnívám se, že koncept srovnávání umění tímto přímočarým způsobem mu nemusel být blízký. Když jsem ale později mluvila například s Theodorem Pištěkem, říkal, že Chalupecký byl tehdy z toho nápadu nadšený. Bylo to úplně na sklonku Chalupeckého života a jeho přátelé ho tím chtěli potěšit a uznat jeho celoživotní práci. Dnes už je to prostě nejasná legenda. Za sebe si dokážu představit, že téma oceňování by pro něj bylo zajímavé – ale deklarovat, co je nejlepší, je ještě jiná věc. Vnímal umění skrze příběhy, skrze autentickou realitu autorek a autorů.
Q: Účastnil se Chalupecký ve své době práce v komisích a porotách?
KK: Na výstavě Světy Jindřicha Chalupeckého máme krátký záznam z dokumentu, kdy Chalupecký vystupuje v televizi v souvislosti s výstavou Danuvius, bienále mezinárodního umění v Bratislavě v roce 1968: tam zrovna byl v komisi. Na základě výběru komise byl tehdy realizován i program Galerie Václava Špály, kde Chalupecký působil v letech 1965–1970. Byl tehdy jejím komisařem, dnes bychom řekli kurátorem. To, co pokládal za významné a hodné pozornosti, propagoval svým výběrem – vystavil to, psal o tom, v tom byl velmi dobrý. Ale nesrovnával, nevytvářel žebříčky.
Q: Na výstavě je jedna z větších místností naplněna právě „Chalupeckého umělci” – těmi, které vystavoval, popisoval, zajímal se o ně. Koho sledoval v závěru života, přes nejdelší generační vzdálenost?
KK: V jedné z mála přehledových knih, které Chalupecký napsal a sestavil, v knize Nové umění v Čechách (což je možná takový jeho kánon, způsob sestavení knihy pro nás vytvořil pomyslnou kostru pro tuto sekci), je poslední ilustrace věnována Jiřímu Davidovi. To je přece zajímavé i fascinující: Davidova generace a skupina Tvrdohlavých se po Chalupeckého smrti začaly objevovat mezi laureáty ceny – jako by Chalupecký předjímal, co bude za pár let pokládáno za podstatné a určující. Dohlédl za datum svého odchodu. Ale nejde jen o nejmladší umění těch let, které je dodnes vystavované a těší se zájmu široké veřejnosti. Chalupecký se zajímal i o umělkyně a umělce, které by už v jejich době bylo možné považovat za outsidery nebo na které se časem zapomnělo. Na výstavě jsme kromě začlenění kanonických děl od
40. do 80. let chtěli připomenout také méně známé autorky a autory, jejichž dílo je skvělé a velmi relevantní v současném kontextu – třeba Petru Orieškovou nebo Milana Ressela. Orieškovou na výstavě reprezentuje hyperrealistická malba, která je zároveň surrealistická, protože se tu nachází tvar zvířecí bytosti v kombinaci s člověkem. To se přece dnes hodně řeší – dehierarchizace mezi člověkem a jinými bytostmi, otázky mezidruhové symbiózy a solidarity. Nebo Resselovy dystopie, sci-fi v obrovské kresbě. Chalupecký o nich napsal, že je to svět už polidský a že lidstvo má dnes možnost rychle se vyhubit – stačí se rozhodnout.Q: Zdá se, že každý teoretik nebo kritik má občas náklonnost i k jevům, které se nakonec neprosadí a zůstanou na okrajích. Chalupecký se evidentně zajímal o ty, kdo byli v tu chvíli outsidery.
KK: Ano, třeba i Jiřího Koláře na počátku podpořil, aby Kolář vůbec vnímal, že to, co dělá, je umění. Ale nechci se na to dívat úplně nekriticky. Chalupecký uvažoval dost pragocentricky: umělec z Brna nebo nedejbože z Bratislavy byl pro něj velká exotika (smích).
Q: Expozici, která „vystavuje osobnost” Chalupeckého, lze vnímat psychogeograficky – jako zhmotnění myšlenek a přesvědčení velkého kritika a teoretika. Co jste si přáli vystavit z jeho názorů a směřování?
KK: Výstava Světy Jindřicha Chalupeckého nemá v názvu náhodou světy v množném čísle. Mnohost jeho zájmů, které si občas mohly i protiřečit, vtělil architekt výstavy Richard Loskot do řady dílčích prostorů, jakýchsi uměleckých prostředí. V jejich pluralitě se snažíme různým způsobem řešit Chalupeckého dlouhodobé téma: že umění není nic odtrženého od života. „Skutečnost není na počátku uměleckého díla (…), jest na jeho konci“, tahle slova lze najít v textu Svět, v němž žijeme, a později se Chalupecký jejich významu pevně drží. Dílo podle něj skutečnost nějakým způsobem spoluutváří, umění je činností, která zasahuje do reality. S tím je spjata myšlenka z jednoho z jeho političtějších textů: Společnost, která by měla všechno umění minulosti uloženo v muzeích, ale neměla by současné umění, je mrtvá. Pro něj je umění děním, tím, co člověk prožívá, s čím se konfrontuje. Spojuje to hodně se svobodou, s úkolem, s velkými koncepty tehdejší doby. Dnes se to už řeší trochu jinak, ale podstata je podle mě stále platná. To, že umění nemá být jen jakousi odtrženou realitou, potěchou oka zavřenou za zdmi galerie, je dodnes aktuální. Řeší se to na mnoha frontách. Například umělkyně Tania Bruguera iniciovala návrat k pojmu „Arte Útil”, ptá se, do jaké míry má být umění užitečné a společensky angažované.
Q: Vidíte nějakou diferenci, která se rozevírá mezi naší a Chalupeckého dobou – a tedy i Chalupeckého uvažováním, něčím, co při vší úctě nejde udržet nebo vypovídá o rozdílu?
KK: Je jich celá řada. Protože působil v politicky úplně jiné době – mezi válkou, normalizací, chvilkou svobody, kdy mohl něco publikovat a tvořit. Teď jsem si znovu připomněla text Všechnu moc dělnickým radám, kde Chalupecký v podstatě míří k obhajobě přímé demokracie a co největší angažovanosti. Vztahuje to především k pracující třídě. Podle něj je přes neúspěch počátečního étosu sovětské revoluce potřeba to zkusit znovu a opravdu to naplnit. Mluví hodně v třídních pojmech: o distinkci intelektuální třídy, umělců a dělníků, kteří mají nesmyslně rozdělenou práci a volný čas; jestli ho pak naplňují kulturou, tak spíše ve smyslu trochu bezzubé kratochvíle. Zamýšlí se nad tím, jestli a jak může být moderní umění dostupné „masám“. Dnes možná mluvíme v trochu jiných pojmech a souvislostech, ale otázky třídních rozdílů, kritika západního kapitalismu a touha najít jiný, přímější a solidárnější společensko-politický systém se stále vrací. Se spoustou jeho úvah by šlo polemizovat, ale zároveň jsou aktuální.
Q: Výstava připomíná jedním ze svých oddílů, že i téma žen-umělkyň je u něj rozporuplné.
KK: K tomu jsme se museli dostat, že? On psal o umělkyních hodně, jako jeden z mála v té době je podporoval. Vedle známých jmen, jako jsou Eva Kmentová a Adriana Šimotová, sledoval řadu dalších: Naděžda Plíšková, Petra Oriešková, Vlasta Prachatická, Jana Želibská… Věnoval jim velkou pozornost – a zároveň je dost vyděloval. O mužích se u něj nemuselo říkat, že to jsou mužští umělci, ženské umělkyně byly vždycky zmiňované s tím přívlastkem. Řešil jejich specifičnost, třeba mluvil o tom, že hodně pracují se sochou, plastikou nebo grafikou, protože v nich je přítomna tělesnost, hmota: psal, že ženy vycházejí ze své tělesnosti. Což je určitě pravda, ale zároveň tím tak trošku říkal, že intelektuální umění není doménou žen.
Paradoxně nechtěl české umělecké prostředí v žádném případě spojovat s feminismem. Chalupecký je schopen formulovat věci, které dnes vnímáme rozporuplně. Řekne – bohužel se jich moc neprosadilo, protože jejich život je plný domácích prací a rození dětí, rodinné povinnosti je odkláněly od tvorby. Ale vlastně nepotřebují feminismus jako program, protože jsou dost svobodné samy o sobě. V textu Duše androgyna je zajímavá myšlenka: neoficialita a underground podle něj spojovaly ženské a mužské umělce společnou nesvobodou. Nepotřebovali se – podle Chalupeckého – programově vymezit feministicky, ale spíše vůči oficiálnímu umění nebo vůči tehdejší politické situaci. Mluví se o tom, jak měl rád krásné umělkyně, a nevím, jestli by psal o nějaké, která by krásná nebyla (smích). Ale to znám jenom z článků a vyprávění, takže o tom nemůžu podat vlastní svědectví.
Q: V posledních ročnících finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého odcházejí od principu soutěžení. Co by na to řekl Chalupecký?
KK: K tomu se hodí krátké ohlédnutí. Ze začátku nebyla cena soutěží: v devadesátkách se setkala porota, nebyli žádní finalisté, někomu udělili ocenění. Postupně se to měnilo, přibyly čestné ceny a potom finalisté, pak zase jeden ročník nebyli. Postupně se vyvinul model, který fungoval donedávna: pět umělkyň a umělců soutěží o hlavní cenu, později dokonce s novou prací připravenou přímo na výstavu, která je naší Společností podporována a financována. Já to ráda přirovnávám k jiným oborům, kde se udělují ceny. Kdybyste dali pěti lidem sto tisíc, aby napsali knížku a pak soutěžili, která je nejlepší, tak si budou připadat divně.
Q: Takže soutěž se postupně vyvinula směrem dost nezávislým na tom, jak vnímal podporu umění sám Chalupecký.
KK: „Soutěžení” se stalo paradoxem, který se nám organizátorům tak úplně nezamlouval – a spoustě umělkyň a umělců také ne. Proto jsme se teď přichýlili k tomu, že každý rok oceníme pět laureátek a laureátů. Není to ústup od samotného ocenění: tak jako byl v devadesátkách oceněn jeden, nyní jich oceňujeme pět. Už proto, že současná umělecká scéna je výrazem velké plurality a pětici cen tak distribuujeme jakoby do pomyslných kategorií. Většinou tam je někdo, kdo dělá klasičtější malbu či sochu, někdo, kdo vytváří prostředí, někdo zjevně politický, někdo, kdo dělá něco víc intuitivně estetického. Vlastně doufám, že taková pluralita by se Chalupeckému mohla líbit. Zároveň je to něco, co se pořád vyvíjí, nepovažuju současnou podobu ocenění za nijak definitivní. To si beru z Chalupeckého: musíme pořád přezkoumávat, jestli je projekt, na kterém pracujeme, stále funkční. A nebát se aktualizace a proměny.
