Černobílá fotka diváky nerozptyluje Petr Vizina

Q Co se vám vybaví v souvislosti s fotkami nebo myšlením Dagmar Hochové?
DK Samozřejmě mě oslovují ti, kdo se věnovali humanistické dokumentární fotografii a vybaví se mi lidé, které fotili. Dáša patřila vedle Pavla Diase, Miroslava Hucka a Miloně Novotného k fotografické špičce, která se v 60. letech minulého století začala zabývat živou fotografií. Tedy práce ovlivněná výstavou Lidská rodina v Muzeu moderního umění v New Yorku a jejím kurátorem Edwardem Steichenem. Dáša a ti, které jsem jmenovala, byli v tehdejším Československu průkopníci humanistické fotky, jejíž příchod umožnil pokrok v technologiích. Fotografování byla dlouhou dobu statická disciplína, vyžadující ateliér, ale lehčí a lepší fotoaparáty umožnily pohyb. Tvůrci jako Henri Cartier Bresson začali fotit „normální“ život bez stylizace. Proto mi Dáša byla sympatická. Musím zároveň dodat, že mým guru mezi fotografy byl Miloň Novotný, jehož archiv spravuji.

Q Jak jste se s Dagmar Hochovou seznámily?
DK Moje matka nemohla studovat, ale byla vášnivá amatérská fotografka. Nakonec jí dovolili dálkově vystudovat češtinu a tělocvik. Učila na Uhelném trhu a vyhrávala amatérské soutěže ve fotografování. Začátkem 60. let jí proto nabídli práci v časopise Československá fotografie. Matka se věnovala spíš poetické fotce, ale ocitla se v prostředí lidí, jako byla Dáša. Ohromně ji ovlivnili ve prospěch života, živé fotografie! Nakonec i já jsem se v osmnácti letech hlásila pod vlivem toho, co mi matka vylíčila o tom, jak Dáša a ostatní fotili. Osobně jsme se setkaly až u fotografky Anny Fárové, kam jsem chodila se svými snímky. Máma říkávala, že musím chodit za chytrými lidmi. Tam jsem Dášu potkala prvně jako velmi sebevědomou, razantní tvůrkyni.

Q Říká se, že pro ženy bývalo těžší se prosadit. Byl to její případ?
DK Jak by to měly těžší? Samozřejmě, hlavní břemeno byla v té době těžká technika, ale pomyšlení, že jako tvůrkyně se ženy prosazovaly hůř, mě vždycky nadzvedne. Nemyslím si, že v té době byla mezi muži a ženami ve fotografii nějaká rivalita. Zároveň jí prospělo, že ve své době patřila k časopisu Mladý svět, který nebyl tolik svázaný ideologiemi.

Q V kterém tématu podle vás byla Dagmar Hochová nejsilnější?
DK Nejspíš ve fotografování dětí, v tom u nás byla skutečně výjimečná. Naopak třeba její fotografie z České národní rady, kde byla po roce 1990 poslankyní, mě zas tolik neberou. Myslím, že pro děti na Dášiných fotkách mluví to, že se nestylizují, nepředvádějí, působí přirozeně. Nechci focení dětí snižovat, že by tím pádem bylo o to jednodušší. Zároveň to byla doba 60. let s přicházejícím uvolněním. Sama děti neměla, ale netroufnu si říci, že právě to byl důvod jejího zájmu. Je nutné připomenout, že když mluvíme o humanistické dokumentární fotografii, nebavíme se o reportážní fotce. V reportáži jde o to přinést zprávu o nějaké události, o ději. Zatímco v dokumentu jde o zachyceného člověka a jeho situaci. V tom u nás byli v 60. a 70. letech Dagmar Hochová a zmíněná parta fotografů nepřekonatelní.

Q Stejně jako Dagmar Hochová se věnujete převážně černobílé fotce. Dává podle vás víc prostoru divácké fantazii?
DK Barvu nezavrhuji, ale na černobílých fotkách skutečně diváky nerozptyluje.

Dagmar Hochová je překladatelka a dokumentární fotografka. Zachytila odchod sovětských vojsk z ČSSR zkraje 90. let, věnovala se ženskému údělu, získala titul Osobnost české fotografie

Dagmar Hochová