Bůh miluje Srby, pasulj a lepinje Jakub Král

Večeře uprostřed výstavy je hrou symbolů jako celé Todosijevićovo dílo. Symbolů natolik otevřených, že oslovují zcela rozličné cílové skupiny. V té souvislosti se často mluví o slovinské kapele Laibach, na kterou jedna část posluchačů chodí hajlovat, a jiná zas hajlování odsuzovat. Symboly, které Todosijević v této performanci použil, jsou proto záměrně dvojznačné. Svastika jako součást Todosijevićovy volby je symbol specifický přinejmenším tím, jaké byly srbsko-německé vztahy během druhé světové války, kdy Srbsko bylo objektivně, nejen ve vlastním nacionalistickém výkladu, jedním z nejvíce trpících národů. Nacistické Německo na Srbech spáchalo brutální genocidu, o život přišel zhruba jeden milion Srbů, což je tak obrovské číslo, že mělo na národ demografický dopad a zůstává citelným bodem v dějinách.

Autor mě zkoušel přesvědčovat, že bychom mohli podávat české jídlo, české pivo a pouštět českou hudbu tuzemských nacionalistů. Což se mi příliš nelíbilo, nevěděl jsem například, jaká hudba by tam hrála – třeba Orlík? To se mi nechtělo podstupovat. Chtěl jsem, aby ti, kdo zážitek podstoupí, třeba naši kustodi, zažili, trochu neomaleně řečeno, orientální pocit z té věci. K jídlu byla tradiční srbská fazolová polévka s názvem pasulj, která je jedním ze symbolů srbské kuchyně. Pasulj je součástí jídelních lístků ve všech srbských restauracích podobně jako u nás český guláš; a stejně jako náš guláš nebo svíčková je i pasulj koncentrátem národního mýtu. K polévce se podávaly typické srbské lepinje, něco jako housky pita, opět symbol starosrbské kuchyně. V oblasti celé bývalé Jugoslávie představují lepinje nejčastější přílohu k jídlům. Po celou dobu večeře hrála srbská nacionalistická hudba. V regionu, který velkou část svých dějin válčil proti osmanské kolonizaci Balkánského poloostrova, má svůj specifický význam. V Srbsku ještě o to silnější coby symbol nacionalistických tendencí a posléze válek v agonií se zmítající Jugoslávii.

Performance s instalací se jmenuje Gott liebt die Serben (Bůh miluje Srby) a byla uvedena v mnoha zemích s „problematickými“ dějinami, jako je například Německo nebo Japonsko. Rašův příběh ke svastice, který při večeři vyprávěl, je moc pěkný a v zásadě optimistický. Kdysi od své známé dostal krabici čaje z Indie se symbolem červené svastiky. Uvědomil si, že význam tohoto symbolu se za svou tisíciletou historii proměnil natolik radikálně, že to, co se mění, tedy není samotný symbol, ale my, tedy naše chápání samotného symbolu. Příběh zakončil tím, že když po tom lidstvo bude skutečně toužit, může význam svastiky opět změnit v závislosti na situaci, v níž se po novém významu budeme pídit.

Na stolech zůstalo po hostině neumyté nádobí. Zatímco stoly jsou vyskládány do tvaru objektivně přitažlivého tvaru svastiky, vykládám si to tak, že je třeba tento symbol rozbít něčím odporným, podléhajícím zkáze, tedy zbytky jídla. Taková je moje interpretace.

Pozoruhodné bylo zvláště to, že Raša Todosijević uvedl svou pražskou performanci vlastně nedlouho po začátku války na Ukrajině. V tomto změněném kontextu pak svastiku může nahradit třeba otazník. Po takové světodějné události totiž musíme ke svastice znovu zaujmout nějaký postoj. Válka totiž totálně zničila významy symbolů a pojmů, o nichž jsme si dosud mysleli, že jejich význam je alespoň mlhavě zřetelný. To je evidentní z Putinových proslovů a ruské propagandy. Podle mě žijeme poslední, válečný rok v noční můře postmodernismu, který doposud nebyl tak intenzivní a brutální. Měli jsme dojem, že postmoderna je pojem leda z učebnice, že se vytrácí. Jenomže jsme svědky toho, že jsme v postmodernismu až po uši. Putinova propaganda zachází s pravdou tak násilně, že došlo ke zničení hodnotových významů pojmů. Nikdy dřív jazyk a pojmové nástroje, kterými se vztahujeme ke světu, nebyly tak rozbité a rozostřené. Zatímco se počáteční postmodernismus snažil v dobré víře vyrovnat s rozpadem jistot starého světa a chtěl říci, že se nemusíme vyvíjet lineárně, ale můžeme se podívat na minulost nebo do jiných kultur, než na které jsme zvyklí, a všude si brát, co by nás mohlo zajímat, dnešní postmodernismus je tak vyhrocený, že jakýkoliv záchytný, orientační bod neexistuje. To myslím noční můrou postmodernismu. V zásadě jsme podle mě fašisti někdy tak trochu všichni, ale s různými intenzitami se alespoň někteří snažíme s naším sklonem bojovat, nebo jej alespoň reflektovat, tedy zkoumat naše vlastní předsudky, míru empatie a solidarity nebo otevřenost vůči „vnějšímu“.