Dvakrát František Bílek Petr Wittlich, Petr Vizina a Eva Mikulecká

František Bílek, Úžas, 1907, ze sbírek GHMP

Nebylo a není to s Bílkem snadné

Petr Wittlich

Na Františku Bílkovi je nejzajímavější, že se sice podařilo získat respekt k jeho osobnosti autentického – a vzhledem k jeho konfliktu s akademickou stipendijní komisí v roce 1892 i prvního opravdového – secesionisty, ale stále bude vyvolávat určité otázky. To se jistě především týká jeho náboženských názorů. Církve nemají rády mystiky a vizionáře. Ale i z hlediska samotného umění to s Bílkem nebylo a není snadné.

Když v roce 1909 procházel pražské ateliéry francouzský sochař E. A. Bourdelle, jako vysoce respektovaná autorita Bílka pochválil, ale ten odsekl: „Jen to výtvarné, které stavím na místo poslední, vydráždilo ho k pěkným úsudkům.“ Výtvarný kritik K. B. Mádl to pak Bílkovi spočítal: „Vidíme nemožná těla, nesoustavné pohyby, nejasnou mátožnost čar a ztrácíme chuti tímto hložím se prodírati k extatickému jádru myšlenkovému, jež tu jistě někde vězí…“ Ani F. X. Šaldovi Bílek „neseděl“.

Měli ho ale rádi dekadenti i symbolisté, a když roku 1915 Bohumil Kubišta uzavíral svou tvorbu, jeho Meditace vlastně přímo navázala na Bílkův Úžas, hlavní sochu jeho vrcholného období. Tato souvislost je zajímavá, protože Kubišta se netajil svým názorem, že české umění by nemělo jen napodobovat Francouze, ale vycházet z vlastních duchovních hodnot. Když Milan Kundera v Uneseném Západu uvažuje o středoevropské kultuře, navazuje na tento odkaz. Problém je v tom, že zatímco Bílek vykládal Úžas jako zasvěceného člověka, který spatřil „jsoucno všech věcí v pravém světle“, jeho mentor, básník Otakar Březina mu psal o umění jako o jazyku „jímž duše vyslovuje svůj úžas z kosmu, do něhož jest zajata…“. Tato gnostická připomínka klade umění zásadní otázku jeho existence.

Když jsem v roce 2010 dostal příležitost instalovat renovovanou Bílkovu vilu, rozdělil jsem jeho dílo v ateliéru na Vizi (UkřižovanýÚžas) a Poselství do světa bratří. Bílkově vizi neodolal ani již zmíněný, skeptický Mádl: „Dojista že toto umění, jeho eticko-moralný obsah a tendence, mnoho proselytů myšlenkových nenadělá, ale jako silné a nepodvratné vtělování osobní sensuality, jako projev mystické extaze uprostřed rachotivého materialismu, upoutá vždycky, obohatí nás novou senzací a potrvá ve své umělecké význačnosti.“

Alespoň že tak.

Autor je historik umění a vysokoškolský profesor

Foto: Hynek Glos

Nic nepadá vniveč
Petr Vizina

V díle Františka Bílka jde o zdánlivý detail. V roce 1935 navrhl podobu hostií pro národní církev, k níž patřil. Farářka ČSCH Eva Mikulecká (EM) se čtvrtým rokem snaží Bílkovo miniaturní dílo pomocí pekařského stroje vzkřísit.

Q. Co vás vedlo k myšlence obnovit výrobu Bílkových hostií po pětaosmdesáti letech?
EM. Za obnovení výroby hostií naše církev vděčí paradoxně mojí mamince Mileně. V závěru svého života, zhruba kolem sedmdesátky, se rozhodla, že se do Františka Bílka „ponoří“ a výsledkem byla kniha, kterou nazvala František Bílek v Církvi československé husitské. Vyšla v roce 2000. Vznikl tak nejen souhrnný přehled jeho díla, tedy soch, plastik, reliéfů nebo obrazů v našich sborech, ale také pohled do Bílkova duchovního odkazu, jak jej ona sama pro sebe vnímala. Projely jsme spolu všechny náboženské obce v Česku a na Moravě, kde mají Bílkova díla. Rok po vydání knihy maminka zemřela. Podívejte, tady je v knize Bílkova studie Ukřižovaný z roku 1896, která dodnes visí v našem sboru. Právě při práci na knize maminka narazila i na informaci, že podle Bílkova návrhu se od roku 1935 v naší církvi pekly hostie.
Q. Historické prameny uvádějí, že se tehdy vlastně jednalo o konkurenční boj, bylo to tak?
EM. Od dvacátých let 20. století prodávalo hostie Tiskové a nakladatelské družstvo Církve československé, ovšem bez symbolu. Část církevních kruhů považovala Bílkův počin na popud Ústřední sociální péče CČS za nevítanou konkurenci. Přestože Bílkův návrh podporuje tradici naší církve, když na menších hostiích navrhl symbol kalicha s ozdobným vrypem při okraji, jako by chtěl přímo vybízet k vkládání hostií pro věřící do kalicha s vínem. Takové pojetí odpovídá způsobu vysluhování svátosti večeře Páně podobojí namáčením, který je v naší církvi praktikován. Tiskové a nakladatelské družstvo se obrátilo na sochaře a medailéra Miloslava Beutlera. Historik Martin Jindra, který se Bílkovu životu a dílu věnuje, ve svých textech upozorňoval, že právě Beutlerem navržené hostie
vznikly jako konkurenční projekt pro již distribuované Bílkovy hostie Ústředím sociální práce, z jehož výtěžku byla podporována pomoc pro potřeby sociálně slabých. Bílkovy hostie nakonec prohrály. Vyráběly se pouze do roku 1937. Bílek viděl Krista v rozlomené hostii, která se nám dává, v rozlomeném chlebu, který je zároveň pokrmem i způsobem života. Pečeme malé hostie, na kterých je vyražený kalich, a pak velké, na kterých je nápis „Hle život – hle dílo mé – je lámu a dávám“. Bílek je pro mě svědkem víry, jak ji sama chci prožívat. Od naší církve si sliboval, že bude splňovat co nejvíce hlubokou duchovnost a zbožnost. Za života zakladatele Karla Farského to asi platilo, oba si byli lidsky i duchovně blízcí. Vnímám, že František Bílek svým osobitým dílem ukazuje církvi stejně jako celé společnosti její niternější duchovní rozměr.

Foto: Hynek Glos

Q. Není podoba hostie vlastně vedlejší? Je to oplatka, která se sní. Proč je pro vás důležitá?
EM. Právě proto, že Bílek je důležitým duchovním a spojovacím článkem naší církve. Když se nám podaří, že to všichni v naší církvi pochopí a budou tyto hostie kupovat, církev to bude sjednocovat. V neděli budu sloužit a vím, že v dalších sto padesáti náboženských obcích se děje totéž, protože jde o symbol.
Q. Povedlo se vám současnou husitskou obec o potřebě mít hostie podle Bílka přesvědčit?
EM. Chtěly jsme vyrábět Bílkovy hostie už s maminkou, ale prvně bylo potřeba nechat vyrobit stroj, na kterém hostie pečeme. Nikdo nám neřekl: „tady na to máte finance a jděte do toho.“ Ústředí nám dalo k dispozici originální Bílkovy kleště s formami na pečení hostií. Podle nich vytvořil rytec nové a k nim připojil strojírenský podnik ve Chrášťanech pečicí elektrický stroj. Díky Institutu evangelizace a pastorace naší církve se to podařilo.
Q. Bílkovy hostie znovu pečete od roku 2020, kdy vaše církev oslavila století trvání. Proč se tehdy neprosadily?
EM. Připravili jsme našim náboženským obcím krabičky s hostiemi a vysvětlujícím textem, bohužel to ale byl i rok, kdy přišel covid-19 a nemohli jsme se scházet. Myslím také, že se učíme více a více docházet k souhlasu společným rozhovorem, nasloucháním, modlitbami, a ne „příkazem“. Je to sice delší cesta, ale výsledek pak těší a naplňuje radostí a vděčností.
Q. Co podle vás říká František Bílek dnešku?
EM. Myslím, že Bílkova doba teď není. Lidé touží po zážitcích a po materiálním dostatku. Pomalu ale přichází čas, kdy si uvědomíme, jak jsme vnitřně prázdní. Bílkovo dílo je stále silné tam, kde připomíná i dnešnímu člověku, že existuje dimenze lidství, souznějící s odvěkou touhou po „doteku nekonečna“, který může dát životu hlubší smysl.
Q. Patříte ke společenství, které zhruba před sto lety, po založení republiky, zažívalo obrovskou popularitu. Byly to pro vás zlaté časy?
EM. Církev československá husitská oslovila moderního člověka tím, že tu byla pro jeho potřeby. Chtěla přístupné a srozumitelné bohoslužby v češtině pro všechny, což se jí povedlo. Pustila k vedení zodpovědné laiky, od počátku prosazovala zásadu svobody svědomí. Množství lidí však není rozhodující. Životní služba mě přiučila, že posuzovat kvalitu víry počtem lidí nemusí být vždy spolehlivé kritérium. Opravdu nejde ve víře o popularitu a plné sály, ale o život, který se řídí příkladem Pána Ježíše Krista, tedy o pomoc potřebným, soucit s druhými lidmi, pokoru, respekt, nesobeckou lásku.
Q. Sedíme v malé místnosti fary, kde od roku 1990 sloužíte, v bývalé synagoze v pražské Michli. Před námi je stroj s raznicemi, ve dvou pytlích odkrojky z pečení hostií. Dokázali byste odsud zásobit Bílkovými hostiemi celou vaši církev?
EM. Je to naše veliké přání a jistě bychom to s pomocí dalších sester a bratří zvládli. Už dnes zásobujeme kolem sedmdesáti náboženských obcí. Pečeme zatím ve dvou, s kolegyní Janou, další sestry pomáhají vykrajováním a balením do krabic. Odkrojky rozemeleme a upečeme třeba koláč. Děti ale milují jíst i odkrojky samotné. Nic nepadá vniveč.

Eva Mikulecká je farářka Československé církve husitské

Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos
Foto: Hynek Glos