Současné prožívání volného času se stále více odehrává v prostředí technologií, v sítích elektromagnetických polí a obrazů, které formují naši pozornost i smyslové vnímání. Transmediální objekt Kryštofa Brůhy zachycuje právě tuto neviditelnou infrastrukturu – elektromagnetické vlny, které nás obklopují a spojují, ale i zahlcují. Jeho Audire Fluctus převádí technologickou aktivitu okolí do světla a zvuku, čímž odkrývá materiální podstatu digitální přítomnosti, v níž trávíme většinu svého volného času.
Zatímco Brůha zviditelňuje síť každodenní komunikace, Karim Tarakji nabízí prostor pro smyslové prožívání neviditelných sil, které nás obklopují. Jeho laserová instalace GW181122 vychází z principů gravitačních vln a experimentů, které je detekují – využívá při tom světlo, reflexe a dynamické odrazy, aby vytvořila vizuální objekt, jenž existuje pouze v prostoru a vnímání diváka. Instalace přenáší náročné vědecké experimenty do lidského měřítka a zároveň nabízí prostor pro relaxaci, fascinaci a zamyšlení nad tím, jak vnímáme svět kolem nás.
Naproti tomu Vítězslav Plavec ve svých dvou instalacích obrací pozornost zpět k člověku a jeho obrazu. V díle Na světle nechává růst rostliny pod zářením televizních obrazovek – jde o metaforu existence, která se odvíjí pod umělým světlem mediální reality. Umělé slunce nahrazuje to skutečné, rytmus obrazovky se stává rytmem života. Druhé dílo, Simulakry, pracuje s lentikulárními čočkami, které deformují obraz diváka i okolí. Zrcadlení, které se neustále mění, vyvolává pocit nejistoty a zrychlení – jako by se i volný čas stal součástí nekonečného proudu vizuálních podnětů, z nichž nelze vystoupit.
Klára Horáčková ve své instalaci Time Line zkoumá plynutí vědomí a subjektivní prožívání času. Ve sklepních prostorách vytváří pomocí semi-reflexního skla světelnou linii, která zachycuje a odráží prostor i pohyb diváka. Instalace umožňuje prožít okamžik jako plynoucí, neuchopitelný a proměnlivý – čas zde není lineární, ale stává se smyslovou zkušeností mezi vnímáním a odrazem. Světlo a materiál společně otevírají prostor, kde se fyzické a vizuální vrstvy prolínají.
Tomáš Ullrich v instalaci Horizont zkoumá hranici mezi reálným a digitálním prostorem. Divák ji může vnímat jako skutečný objekt, nebo jen jako iluzi, čímž se otevírá otázka, kde končí fyzická realita a začíná vjem. Instalace otevírá otázku, jak hluboko proniká virtuální prostor do našeho vnímání a jak se fyzické a digitální prostředí vzájemně prolíná.
Tento vnější svět zrychlených obrazů a vjemů uzavírá kontemplativní instalace Hany Kessnerové a Kláry Pavlíčkové – Skleník vezdejší. Autorky navazují na barokní tradici drobných kaplí, které nabízely poutníkům útočiště a klid. Jejich světelný skleník přenáší princip haiku – jednoduchost, přítomnost a ticho – do současného veřejného prostoru. Nabízí chvíli zastavení, návrat k pomalosti a k uvědomění si samotného bytí.
Festival Sv. Lucie tak představuje volný čas jako stav mezi světlem a tmou, mezi aktivitou a klidem, mezi vnějším a vnitřním světem. Umělci zde zkoumají, jak technologie, obrazy i neviditelné energie proměňují naše vnímání času, a zároveň hledají prostor, kde se lze znovu nadechnout a být přítomen. V záři světelných objektů se každodennost stává krajinou introspekce – místem, kde se můžeme ztratit, ale i znovu nalézt.
