Adresa
on-line
Kurátorský výběr dokumentárních filmů, který představuje silné ženské osobnosti výtvarného umění, jako jsou Frida Kahlo, Peggy Guggenheim, Toyen a další.
Adresa
on-line
Kurátorský výběr dokumentárních filmů, který představuje silné ženské osobnosti výtvarného umění, jako jsou Frida Kahlo, Peggy Guggenheim, Toyen a další.
Prohlídka Brandejsova statku, ukázka koní, stájí a péče o koně s povídáním o bohaté historii místa.
host: Lucie Starostová (hipolog, pedagog ČZU, správce statku)
Občerstvení
Přednáška o hippologických sochách v Praze a příběh Starokladrubského koně, který je na světě jediným plemenem, které bylo prohlášeno kulturní památkou
host: Cyril Neumann (hippolog, publicista)
Občerstvení
Přednáška a projekce na téma Trojský kůň, kůň z westernů, kůň jako národní kulturní památka, kůň jako symbol moci, kůň Anny Kellnerové, kůň jako jednorožec i valach… Jaké (pop)kulturní symboly a statusy jsme tomuto kdysi divokému zvířeti připsali? Přednáška s projekcí ukázek nastíní vztah člověka a koně v průběhu staletí až do současnosti.
host: Tereza Špinková (kunsthistorička a doktorantka enviromentálních teorií FSS MU)
Adresa
GHMP Colloredo-Mansfeld
Karlova 189/2
110 00 Praha 1
Mapa
Budova nemá bezbariérový přístup
následuje 26. 6. 2021 Letní rebelie s GHMP – na Zámku Troja
Promítání přesunuto z důvodů nepříznivého počasí do tanečního sálu Colloredo-Mansfeldského paláce, který má omezenou kapacitu. Po jejím naplnění bude vstup do paláce uzavřen. Prosíme přijďte včas. U vchodu budete požádáni o doložení, že splňujete podmínky TNO.
Žal žen
2020, 92 min, režie: Andrea Culková
Žal nad zničenou krajinou a ignorování životního prostředí se před 30 lety stalo jedním ze zdrojů Sametové revoluce. Brzy se Československo nadechlo nejen svobody, ale i čistějšího vzduchu. Po třech dekádách ale zase narůstá žal nad stavem klimatu, naráží na ignoranci a opět se mění v rebelii. Různá klimatická hnutí v poslední době změnila zápas na klimatickém hřišti vysláním silných emocí do útoku. A najednou se věci daly do pohybu. Film Žal žen není o statistikách a teplotních stupních, ale právě o emocích. Otevřeně zkoumá emoce, které vzbuzuje vidina blízkého kolapsu rovnováhy mezi planetou a lidmi. Je hlavně o ženách, protože při zkoumání emocí zjišťujeme, že ženy vnímají a prožívají ohrožení klimatickou změnou mnohdy naléhavěji než muži. Alespoň takto to vidí režisérka Andrea Culková. Úvodní film z dokumentární série „Love & Rage“ je zejména o lidech z hnutí Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí). Velmi osobně ukazuje hloubku prožívání klimatického žalu a jeho roli v klimatickém prozření i aktivismu. Ve filmu se hodně smutní, ale také o to více úlevně směje, do hloubky se prožívá radost, ale i vlastní konečnost. Takový je klimatický žal, který je třeba s někým sdílet, vykřičet, vyzpívat nebo promlčet. A tyto emoce českých rebelek a rebelů, kteří dokázali své slzy přetvořit v klimatickou rebelii, je možné sdílet i prostřednictvím filmu Žal žen.
Andrea Culková
Andrea Culková – filmařka, matka tří dětí a bojovnice za zdravější svět. Její filmy mají výrazné formální ztvárnění s důrazem na vizuální složku, humor a esejistický přístup. S filmem Sugar Blues (Cukr Blog) byla Andrea součástí řady mezinárodních workshopů, pitchingů. Po úspěšné premiéře v Dánsku film cestuje po celém světě, od Mexika po Koreu a Moskvy po Austrálii, a to nejen na festivalech, ale i v klasické kinodistribuci (v Japonsku či Španělsku), v televizi či na internetu. I v České republice v kinech a speciálních projekcích film vidělo tisíce lidí a zájem o film a debaty trvá.
V roce 2016 dokončila a úspěšně odpremiérovala film Vzrušení v soutěži na mezinárodním festivalu v Lipsku. Film s výraznou formální stránkou a filozofickým přesahem vznikl v produkci Duracfilmu (v koprodukci s ČT) a v současnosti se o jeho zahraniční šíření stará americký sales Syndicado. V Čechách byl film nominován na cenu Pavla Kouteckého a Cenu Andreje Stankoviče. V roce 2016 Andrea natočila pro Českou televizi film Exekuce (v rámci dokumentární série Český žurnál), který rozpoutal diskuze na téma dluhové a sociální politiky státu. V produkci Duracfilmu a v koprodukci s HBO aktuálně vstupuje do výroby s dokumentárním projektem Tepich – Magic Carpet o největším ručně tkaném koberci na světě. Zároveň vyvíjí svůj hraný debut s názvem Křehká krása mužství o vyrovnávání se s novými mužskými a ženskými rolemi v dnešním měnícím se světě.
Adresa
on-line
Bio-diverzita je kurátorovaný program v rámci projektu Bio Troja, ve kterém na omezenou dobu promítáme vybraná audiovizuální díla, která se dotýkají našeho tématu. Videa jsou zveřejňována se souhlasem autorů a opatřena průvodním textem, případně slovem. První kapitolu připravil Miloš Vojtěchovský.
Výzkumný projekt Biosféra 2 vznikl v roce 1981 v odlehlé krajině státu Arizona. Hermeticky uzavřená makrolaboratoř byla dokončena v roce 1991 a měla ukázat, jakou by měli lidé šanci přežít v simulovaném ekosystému na nehostinné planetě, případně pokud by se vydali na dlouhé mezihvězdné cesty vesmírným prostorem. Projekt založila skupina kolem Johna Allena ze Synergy Farm v Novém Mexiku. Rychle se ukázalo, že vytvořit autonomní prostor, kde spolu mají dlouhodobě žít lidé, zvířata a rostliny, není zdaleka snadné a nákladný komplex budov převzala výzkumná instituce při Kolumbijské univerzitě.
Futuristická architektura miniaturní Země má rozlohu jeden a půl hektaru. V interiérech bylo vytvořeno sedm typů ekosystémů uspořádaných tak, aby na sebe navazovaly: nápodoba deštného pralesa, miniaturní moře s korálovým rifem, poušť nebo savana. Modely různých klimatických podmínek doplnil sektor zemědělsky obdělávané zahrady a obytného traktu pro malou skupinku vědců. Biosféra 2 měla sofistikovaný klimatizační systém, byla protkána elektronickými sítěmi a opatřena stovkami senzorů a monitorů. Ty měly hlídat, aby každá jednotka „druhé planety“ setrvávala v udržitelném stavu. První mise experimentu skončila už v září 1993, protože kyslík ve vnitřní atmosféře klesl na životu nebezpečnou hladinu, navíc vyhynuly veškeré včely a kolibříci, kteří se měli starat o opylování rostlin, vymřely také poloopice. Naopak se rozmnožili švábi a dravý druh mravenců. Vyhladovělá a zdecimovaná posádka skleník spěšně opustila a vrátila se do Biosféry číslo 1. Druhá mise trvala jen 10 měsíců: tentokrát se posádce podařilo vypěstovat pro sebe dostatečné množství potravy, ale projekt se blížil – mimo jiné díky Stevenu Bannonovi, pozdějšímu poradci prezidenta Donalda Trumpa – k bankrotu. V současnosti Biosféra 2 slouží jako výzkumné pracoviště pro Arizonskou univerzitu a je přístupná pro turisty.
https://biosphere2.org/Oracle je audiovizuální meditace o vztazích mezi rostlinami, lidmi a technologiemi. Společná práce audiovizuálních umělců Bena Tonga a Alice Wangové byla natočena v prostorách laboratorní stanice Biosphere 2 v Arizoně. Biosféra 2 je legendární autonomní umělý ekosystém uvnitř skleněné a ocelové konstrukce. Na videu jsou zachyceny umělé struktury a živé organismy, které zde žijí. Pro epochu holocénu se Biosféra 2 stala podobenstvím o provázanosti lidstva a životního prostředí. Přes mnohé technologické úspěchy jsme se dopracovali k poznání, že okolní – přirozený – svět již nemůžeme přehlížet. Síly a prvky jako jsou CO2, bakterie, UV záření, počasí nebo viry se chovají podle jiných, vlastních zákonitostí a my bychom měli revidovat náš vztah k medializovanému prostředí včetně našeho pojetí smrti.
Doufejme, že všechno nemusí skončit tak hrozivě, jak to naznačují katastrofické filmy. Podle Hannah Arendtové je zlo v jistém smyslu obyčejné, všední. Je v místech, na které se každodenně díváme, na co jsme si zvykli, například ve zprávách o stoupající hladině oceánů nebo o ničivém počasí. Náš film Oracle nechce takové hrozby konceptualizovat. Pokoušíme se spletitými činnostmi uvnitř našeho vnitřního prostoru divákovi umožnit prožívat citové a estetické vztahy ke světu.
Alice Wang / Ben TongAlice Wang je vizuální umělkyně a ve své práci propojuje fyziku, geologii, astronomii a ekologii s fenomenologií, východní metafyzikou, meditací a jógou. Zkoumá vztahy vědomí a hmoty v sochařských tvarech. Vyrůstala mezi Čínou, Kanadou a USA, pracovala v Paříži, Berlíně, Japonsku a na Tchaj-wanu. V synergii vědeckých, technologických, mýtických a duchovních aspektů hledá způsoby, jak uchopit hmotu jako ztělesněné bytí. Alice si vybírá materiály, které umožňují zprostředkovat smyslově, hmatem a metaforicky diváku smysluplný vesmír. Zachytit skutečnost prostřednictvím nástrojů sochařství a filmu. Vyučuje na katedře vizuálního umění na NYU v Šanghaji. Studovala počítačové vědy a mezinárodní vztahy na University of Toronto a na CalArts v Los Angeles a na New York University.
http://llllllllllllllllllllll.com
http://www.themagichour.siteBen Tong je výtvarný umělec, narodil se v roce 1981 v Torontu, žije a pracuje v Los Angeles. Studoval počítačové vědy na univerzitě v Torontu, fotografii a volné umění na CalArts v Los Angeles. Pracuje s videem, fotografii a instalací. Vystavoval mimo jiné v Hammer Museum, Museum of Contemporary Art Los Angeles, REDCAT, Night Gallery, Commonwealth and Council, Golden Spike Press a Underground Museum, Capsule v Šanghaji; Practice v New Yorku; na Toronto Images Festival; Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře a Hochschule für Bildende Künste Braunschweig. Byl rezidentem v SOMA Summer v Mexico City a Villa Aurora v Berlíně, podpořený DAAD pro akademický výzkum a grantem rady Ontario Arts Council.
http://benjamintong.org/
Adresa
on-line
Bio-diverzita je kurátorovaný program v rámci projektu Bio Troja, ve kterém na omezenou dobu promítáme vybraná audiovizuální díla, která se dotýkají našeho tématu. Videa jsou zveřejňována se souhlasem autorů a opatřena průvodním textem, případně slovem. První kapitolu připravil Miloš Vojtěchovský.
Doporučujeme poslech ve sluchátkách.
Záběry na arktickou krajinu prizmatem obrazů a zvukové ekologie švýcarská umělkyně Ursula Biemann natočila na skalnatém pobřeží Lofotských ostrovů v severním Norsku. Jedinou postavou krátkého hraného dokumentu je štíhlá průzkumnice v oranžové kombinéze. Symbolizuje současný feministický koncept potřeby návratu k propojenosti člověka a planetárních ekosystémů, v tomto případě prostřednictvím využití sofistikované neinvazivní techniky.
Sledujeme, jak sámská zpěvačka a performerka Sofiu Jannok v roli mořské bioložky navazuje pomocí soustavy senzorů – hydrofonů zaměřovací paraboly a záznamových digitálních přístrojů rozhovor mezi neviditelnými bytostmi žijícími v krajině pod i nad hladinou oceánu, a jak snímané zvuky poslouchá ve sluchátkách. Zvuková stopa je obohacena o zvukové záznamy z archivů podmořských nahrávek ichtyologa Rodney Rountreeho a oceánografické sbírky institutu Discovery of Sound in the Sea při Univerzitě na Rhode Island.
Hladinu hlasitosti arktického zvukového prostředí ovlivňují různé faktory: rychlost větru a pohyby vody, praskání a tání ledovců, tedy geofonie, a bohaté a tajemné univerzum biofonie – zvuky vznikající jako důsledek migrace a komunikace mořské fauny. Dalším činitelem je antropofonie – tedy hluk, provázející lidské činnosti na pevnině i v oceánu. Posledně jmenovaný faktor je rámcovým apelem a tématem videa: nízká viditelnost v hlubokém chladném oceánu způsobuje, že zvuk je tím nejdůležitějším prostředím pro dorozumívání a navigaci zvířat. Dobrá slyšitelnost je pro život většiny hlubinných živočichů zásadní a také důležitější než viditelnost. Hluk doprovázející postupnou kolonizaci světa lidmi je – vedle zvýšení teploty, růstu kyselosti a znečištění vody mikroplasty – jednou z příčin probíhajícího vymírání mnoha druhů mořských živočichů.
V titulcích autorka uvádí několik zdrojů, kterými se během přípravy inspirovala: knihy Bodies of Water od australské environmentalistky Astridy Neimanis, Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene antropoložky a filosofky Donny J. Haraway nebo Alien Ocean: Anthropological Voyages in Microbial Seas antropologa Stefana Helmreicha. Donna J. Haraway ve zmíněné knize doporučuje přijmout vědomí souručenství s poničeným vymírajícím světem. Místo termínu „věk lidí“ – antropocén, navrhuje poněkud konkrétnější slovo kapitalocén a uvažuje o třetí epoše –chthulucénu, kdy lidské a mimo-lidské bude znovu propojeno, jako tomu bylo kdysi. To bude přicházející epocha, kdy budeme donuceni žít v podmínkách zraněné a poškozené planety. Haraway navrhuje uspíšit konec kapitalocénu tím, že se pokusíme změnit naše percepční módy, naučíme se jiným jazykům a porozumíme ostatním živočišným druhům, které jsme dosud jen zabíjeli. A pokud přežijeme, vytvoříme nové hybridní druhy, neobvyklá příbuzenství a společenství s bytostmi, které se od nás liší.
Etickým i estetickým posláním videoinstalace Akustický oceán je výzva k radikální proměně lidského vztahu k biotopu, sdílenému s ostatními zvířecími druhy, po tisíciletí žijícím spíše symbioticky. Možná jde o symbolické gesto, ale v titulcích jsou vedle jmen autorů uvedena jména zástupců mořské zvířeny, jejichž hlasy zde slyšíte: velryba grónská, vorvaň, keporkak, plejtvák obrovský, delfín, pstruh mořský, garnát a další. Lze to vnímat jako výraz autorčina symbolického přiznání suverenity podmořským bytostem, které jsme během posledních dvou set let díky predátorské technice a barbarskému způsobu uvažování přivedli k pokraji vymření.
Video Akustický oceán vzniklo na objednávku projektu A New Atlantic – After the Future a dalších utopických aktivit kurátora Toma Trevora v Plymouthu.
Rekvizity pro bioložku, zpěvačku, hudebnici a environmentalistku Sofii Jannok: Michael Graessner (Berlín)
Kamera: Lydia Zimmermann (Barcelona/Curych)
Zvukový design: Patrick Codenys (Brusel)
Projekt byl podpořen grantem Švýcarské rady pro umění Pro Helvetia.Premiéru mělo video na výstavě Eco-Visionaires v House of Electronic Arts v Basileji (2018) a bylo vystaveno jako videoinstalace na výstavách Zeitspuren – The Power of Now, Pasquart, Biel, Propositions v Helmhaus Zurich; After the Future, Between Bodies v Henry Art Gallery University of Washington v Seattlu, Post-Nature: Exhibition as an Ecosystem, Biennale Taipei; Centre Culturel Suisse v Paříži, 2020 a samostatně v Indigenous Knowledge Cosmological Fictions na MAMAC v Nice. V roce 2020 byla instalace Akustický oceán součástí výstavních projektů v Transmediale Berlin, HKW, v Centre Culturel Suisse Paříž, MAMAC Nice a v Bienal of the Moving Image v Buenos Aires.
CCS Paris a MAMAC Nice vydaly publikaci ve francouzštině a angličtině s textem Yvonne Volkart Forming a Future Organe.
Další informace: http://geobodies.org/art-and-videos/acoustic-ocean
Nová monografie Becoming Earth: http://becomingearth.unal.edu.co/home
- Ursula Biemann (1955) je švýcarská mediální umělkyně, publicistka a autorka videoesejí. Její práce je postavena na propojení uměleckého výzkumu a terénních prací v odlehlých lokalitách. Zabývá se problematikou klimatické změny a ekologie ropy a vody (projekt Subatlantic, 2016, Forest Law, 2014 nebo Deep Weather, 2013). Zpočátku se věnovala geografii mobility (projekt Sahara Chronicle o tajných migračních sítích). Její instalace byly vystavovány v muzeích, na mezinárodních uměleckých přehlídkách v Liverpoolu, Šardží, Šanghaji, Seville, Istanbulu, Montrealu, Benátkách a Sáo Paulu. Měla samostatné výstavy například v Neuer Berliner Kunstverein, Bildmuseet ve švédském Umeá, Lentos Museum v Linci nebo v curyšském Helmhausu. Biemann je držitelka švýcarské umělecké ceny Prix Meret Oppenheim a čestného doktorátu v oboru humanitních věd od švédské univerzity v Umeá.
- Sofia Jannok je švédská zpěvačka sámského původu. Původně s Annou Kärrstedtovou vystupovala v duu Sofia och Anna, od roku 2005 vystupuje sólově. Ve své tvorbě spojuje vlivy moderní hudby s tradiční sámskou technikou joik, doprovází se na sámský buben gievvrre. Působí jako rozhlasová a televizní moderátorka a aktivistka za práva původních obyvatel polárních krajů, protestovala proti zabírání sámských pastvin těžebními společnostmi. V roce 2007 obdržela Cenu prince Eugena za přínos norské a švédské kultuře.
