Na ulici žije víc žen než mužů. A nejsou to alkoholici nebo feťáci

10. 8. 2022
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

„Vy nerozumíte našemu světu, my nerozumíme tomu vašemu. Jsme holky z ulice. Tak co jiného bychom měly otisknout na tričko?“ vymezuje se hned zkraje Monika. Jedna z pěti žen sedících kolem stolu, které mají zkušenost se životem bez domova. Nyní se podílejí na druhém ročníku bienále Ve věci umění, jež v Městské knihovně pořádá tranzit.cz a Galerie hlavního města Prahy.

Kolektiv Prádelna, jak si ženy říkají, tady prodává vlastní trička s potiskem motivů na poklopech kanalizace v ulicích města. Zakoupením trička návštěvníci podpoří myšlenku pojízdné prádelny pro lidi, kteří žijí na ulici.

„Naše vize je taková, že máme dodávku a v ní pračku. Lidi budou v určený den na stanovišti a my jim vypereme. Auto i pračku už máme. Proto potřebujeme, aby lidi kupovali trička, abychom mohly vyjet,“ vysvětluje Balu, donedávna roky žijící po azylových domech a ubytovnách.

Další z pětice, Helena, má rovněž letitou zkušenost člověka bez domova. Upozorňuje, že v Praze neexistuje dost míst, kde si lidé pobývající na ulici mohou vyprat. „Máme potíž někomu vůbec důvěřovat, natož nechat někde své jediné prádlo. Ať už člověk stanuje, žije ve squatu nebo někde pod schody, jeho oblečení zapáchá. Lidé bez domova si nepojedou nechat vyprat, navíc si prádlo nemají kde usušit,“ doplňuje Monika.

„Na ulici žije tolik žen, aniž byste to poznal. Vedle vás sedí v tramvaji paní, nevíte, že je matka čtyř dětí. Ony bydlí, ale ona je na ulici. Tuhle lidskou slepotu chceme odbourat. Asi byste se divil, že na ulici je víc žen než mužů,“ vysvětlují členky kolektivu.

„Jenomže ženská to na sobě nedá znát,“ připomíná Helena. „Ženy to mají horší v tom, že jim někdo chce naoko pomoci, ale skončí znásilněné nebo okradené.“ Jak svou výpovědí připomíná Linda, na ulici často končí ti, kdo zápasí s psychickými problémy.

Nejméně mluvná z pětice, polská umělkyně Magdalena N. Kwiatkovská, je členkou kolektivu a zároveň jeho spojnicí s výtvarným světem. Na svých stránkách popisuje, že projekt Prádelny „má docílit spolupráce, která není založena na nadřazenosti nebo zneužívání“. Také chce oslabovat nerovnosti ve vztazích mezi umělci a jejich spolupracovníky nebo bránit sociální izolaci.

Co to znamená prakticky, zachycují dvě videa, která na bienále běží ve smyčce. Natočena byla chytrými mobilními telefony, jež některé z žen v ruce držely prvně. Jedno zachycuje, jak ženy z prádelny učí Magdalenu „klečet“, to znamená žebrat.

„Bavili jsme se tehdy o lidech, kteří ‚chodí klečet‘,“ popisuje Monika. „Že to není sranda. Většina lidí, kteří takhle žebrají, odmítá jednat nelegálně. Příčí se jim krást nebo za někým chodit a žádat o drobné. Mají pocit, že toho člověka otravují. Vůbec se jim nedivím. Proto si kleknou a je na vás, jestli toho člověka obejdete, nebo mu něco dáte,“ líčí.

„Jsou to lidé, kteří jako většina z nás, včetně mě, kdo jsme na ulici, bohužel máme za sebou kriminál. Chceme přežít. Chci nakrmit svého psa, sebe, mám své potřeby. Nenávidím řeči, že lidi na ulici jsou buď feťáci, nebo alkoholici. Na a co? Lidé, kteří bydlí, jsou taky feťáci a alkoholici. A potřebujete to řešit? Nemůžete kolem klečících projít mlčky?“ ptá se Monika.