Jan Jedlička: Měl jsem pocit, že vyzařuji hřmot a kravál civilizace

2. 6. 2021
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

S výtvarníkem Janem Jedličkou o tom, jak přežít chvíli ticha, o desítkách odstínů červené a také o opuštěném domě v Toskánsku, který už stojí jen na jeho obrazech.

„Při jednom výletu jsem v autě zapomněl akvarelky, tak jsem vzal prach z cesty a zkusil kreslit s ním. Dopadlo to docela dobře,“ vypráví Jan Jedlička ve Stopách krajiny, filmovém dokumentu, který portrétuje jih Toskánska. Tedy končiny, jež daly barvy Jedličkovým obrazům.

Těch barev výtvarník nakonec napočítal zhruba 250, včetně desítek odstínů rudé. Zapomenuté akvarelky přinesly výsledky, které jsou k vidění na jeho první velké české retrospektivě, již aktuálně hostí Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně. Spatřit je však lze i na obálkách desek prestižního hudebního vydavatelství ECM.

„Věděl jsem, že i Giotto maloval přírodními barvami, až do 19. století jiné nebyly,“ přibližuje Jedlička vztah mezi jemnými tóny barev v bazilice svatého Františka v Assisi a svými obrazy, které namaloval o mnoho století později v opuštěném domě nedaleko toskánského města Grosseto.

Vztah ke slavnému umbrijskému světci je v autorových pracích snadno vystopovatelný. S Františkem jej spojuje vnímavost a ochota navázat s krajinou, jejím světlem, barvami a časem spíš dialog než do ní otisknout vlastní myšlenku, představu či tvar.

„Měl jsem pocit, že vyzařuji hřmot a kravál civilizace,“ popisuje Jedlička momenty, kdy z lomozu dálnice odbočil do krajiny prostoupené tichem a samotou. O dnech, které v ní strávil, mluví jako o detoxu.

Dům, od něhož dostal klíč, dnes již ovšem nestojí. „Podobně už ale neexistují třeba ty části krajiny, které kdysi vzalo moře. A já nehledám konečný výsledek, zajímá mě právě ten proces změny,“ říká.