Estébáci vnutili umělcům představu jedinečnosti

8. 12. 2021
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

S fotografkou Hanou Hamplovou a kurátorem Jakubem Králem o osamělých hvězdách akčního umění, strachu z ovlivnění a Bratislavě jako uměleckém díle.

Galerie hlavního města Prahy vystavuje přírůstky ve svých sbírkách. V Domě fotografie je do konce února k vidění výběr z kolekcí československého konceptuálního, performativního a akčního umění 60. a 70. let minulého století. Černobílé snímky zachycují, co se náhodným svědkům mohlo jevit divné, nepochopitelné, možná bláznivé.

„Nemohu říct, že bych se u těch akcí bavila, většinou jsem se prostě jen snažila, aby byl záběr ostrý,“ vzpomíná sedmdesátiletá fotografka Hana Hamplová. „Pamatuji, že akce často směřovaly spíš k provokaci než legraci. Když se potom poměry uvolnily, vznikla mezi uměleckými skupinami averze, protože každý měl pocit, že byl jednička, která tu něco dělala.“

Česká a slovenská scéna jsou v Domě fotografie představeny společně. Prostor tehdejšího Československa nechtěli kurátoři rozdělovat. „Máme k dispozici pouze dokumentaci akcí. Nikdy je nevidíme celé, vždy jen moment, který chce autor vystavit,“ vysvětluje Jakub Král, jeden z kurátorů expozice. Fotky zachycují moment z akce, nemohou ji ale vyprávět celou.

Jedna z těch, které byly v 60. letech považovány za klíčovou událost v celém východním bloku, připomíná spíš statistický výkaz než akční umění. Stanislav Filko a Alex Mlynárčik se rozhodli vyhlásit mezi 2. a 8. květnem 1965 město Bratislava za umělecké dílo. Náhodně vybraným občanům poslali do schránek obálky s vytištěnou kartou, která Bratislavě ten status přiřkla na sedm dnů mezi svátkem práce a svátkem osvobození Rudou armádou. Včetně statistických údajů, co všechno se stává artefaktem: 178 692 žen, 165 931 mužů, 56 327 psů, 40 281 praček či téměř dva miliony tulipánů.

„Baví mě představa, že se píše rok 1965 a dozvídám se nečekaným dopisem, že se stávám součástí uměleckého díla,“ směje se kurátor Král. Jak ale připomíná fotografka Hamplová, spíš než vtipné bylo tehdejší akční umění nebezpečné. „Estébáci měli tendenci být ostřejší,“ připomíná zásahy státní moci, která nechápala, oč umělcům jde. „Platí to obecně, pokud člověk nerozumí, o to ostřeji se vzpírá.“