Co by tomu řekl Chalupecký? Nevíme. Naštěstí
6. 4. 2022
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz
A právě proto jsme mu uspořádali výstavu, dodávají ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová a historik umění Tomáš Pospiszyl. Dva z kurátorů přehlídky nazvané Světy Jindřicha Chalupeckého, která je aktuálně k vidění v pražské Městské knihovně.
Její součástí jsou i takzvané „kabinety“, ve kterých se historické a archivní materiály mísí s reakcemi či intervencemi současných autorek nebo autorů.
„Přišel pan prezident, a ještě s tebou promluvil o umění, které jsi tady podnítil. Kdyby tě nebylo, umění by u nás v hořkých dobách pošlo,“ píše zkraje 90. let v jednom z vystavených textů básnířka a Chalupeckého manželka Jiřina Hauková. V Elegii za Jindřichem Chalupeckým se ohlíží za 40 roky společného života. Prezidentem je míněn Václav Havel. Znalec a podporovatel výtvarné scény Chalupecký zemřel v červnu 1990, na prahu nové éry.
Aktuální výstava, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy, má připomenout, jak důležitý Haukové manžel byl a nakolik je dodnes relevantní. Jeho jméno nese cena pro mladé výtvarné umělce, kurátoři proto nechávají současné umění s Chalupeckým rozmlouvat. I s rizikem, že takový dialog napříč časem nutně vyvolá otázku, co by tomu řekl on sám.
Příkladem může být údiv, který nad „performancí nahých forem“ Kateřiny Olivové neskrývala historička umění a japanistka Vlasta Čiháková-Noshiro. „Domnívám se, že by se zesnulý vážený kolega divil,“ řekla. Performance je součástí projektu Svět, v němž žijeme?, pojmenovaného dle Chalupeckého eseje.
„Pochopitelně nevíme, jak by reagoval na tento konkrétní umělecký projev, ale je pro podobné otázky skvělou postavou,“ nabízí odpověď teoretik Tomáš Pospiszyl. „Měl rád těžké umění, které vyvolávalo v divácích pochybnosti, nebo přímo odpor. Umění má postavit diváka do nekomfortní situace, jenom tak mu může ukázat, co neočekává.“
Že přehlídka v Městské knihovně nemá být pomníkem, ale především pokusem představit Chalupeckého jako inspirující osobnost, zdůrazňuje také Karina Kottová. „Nechali jsme devět současných autorek a autorů, aby Chalupeckému na jeho otázku po našem světě odpověděli dopisem. Na základě textů jsme pak napsali scénář k filmu,“ přibližuje vznik diskutovaného díla Kateřiny Olivové. „Ona je v něm coby performerka tak trochu ztělesněním toho, o čem se v textech mluví. O umění, které je těžké popsat, které může někoho fascinovat a jiného rozčilovat. Jestli by se líbilo Chalupeckému, samozřejmě nevím. Ale myslím, že právě všechny ty možné rozpory, včetně atraktivity a překvapení, Olivová vyjadřuje,“ dodává Kottová.
Připomíná také, že cena pro mladé výtvarníky, nesoucí Chalupeckého jméno, neustále reaguje na nové společenské podněty a situace, stejně jako kdysi sám Chalupecký. Nově například není vyhlášena jediná vítězka či vítěz, ale pět laureátů. Sportovním slovníkem se tak nyní soutěž vždy zastaví v semifinále.
„Projekty, které nesou něčí jméno, mají občas tendenci ve své ‚posvátnosti‘ ustrnout,“ uvažuje Kottová. „Mám však dojem, že poctou Chalupeckému jsou právě změny. V 90. letech se cena udílela rovnou vítězi, soutěžení přišlo až později. Nyní nám připadalo důležité podpořit názorovou diverzitu.“
A Pospiszyl doplňuje, že poctu Chalupeckému na této výstavě vzdává generace, která už slavného hybatele tuzemských dějin umění nezažila. „Pro umělce, kteří ho znali, by nejspíš bylo obtížné se proti němu vyhranit a podívat se kriticky na jeho osobnost. My to můžeme udělat. Když to řeknu hloupě, vlastně nás nezajímá, co by si o tom myslel.“
