Josef Bolf ve sbírce kresby GHMP
Josef Bolf (*1971) patří k nejvýraznějším českým umělcům současnosti. Absolvoval studia v malířských ateliérech Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla a v letech 1996–2002 byl členem umělecké skupiny Bezhlavý jezdec. V roce 2005 byl nominován na cenu Jindřicha Chalupeckého. V Galerii hlavního města Prahy proběhla jeho samostatná výstava Ty nejsi Ty, Ty jsi já (Staroměstská radnice, 2. patro, 2009/2010).
Bolfova tvorba je od počátku založena na figuralismu, a zejména motiv lidské tváře se stal jedním z jeho klíčových výrazových prostředků. Kresby obličejů a tváří jsou přítomné kontinuálně již od konce 90. let, kdy se jeho tvorba začala více prosazovat na české výtvarné scéně. Již v raných „komiksových“ kresbách na igelitech, například v dílech Starskate, Yakamoto a Mr. Brain (1999), lze nalézt zárodky budoucí série. Tyto tváře jsou vždy dětské nebo adolescentní, nikdy dospělé či staré, často poraněné, částečně skryté maskami či deformované do fantaskních bytostí osobitého bestiáře.
Sbírkový fond GHMP byl v loňském roce rozšířen právě o tyto unikátní kresby z roku 1999 z cyklu Igelity, které představují nejstarší dosud dostupný soubor tohoto typu. Jejich výjimečnost spočívá v netradičním postupu– kresbě na igelitu. Z důvodu ochrany jsou práce adjustovány v rámu. Tyto kresby byly vystaveny například na výstavě Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce, až ti jednou pro někoho pukne v Galerii Černý Pavouk v Ostravě (1999).
„Kresby postav na igelit souvisely s komiksem Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce až ti jednou pro někoho pukne, měl to být trochu jako merch, jako postavy, které se v knize, v příběhu, vyskytují. Původně vznikly z nějakých kreseb, které v tom komiksu jsou. Pak se to trochu rozeběhlo a každá nesla už zvlášť svoji vlastní naraci, svůj příběh který jsem už většinou zapomněl…“
Soubor čtyřiceti kreseb z cyklu Obličeje (2002–2003), který Galerie hlavního města Prahy zakoupila v roce 2007, představuje významnou kapitolu Bolfovy tvorby. Cyklus byl veřejnosti poprvé představen na Bienále ve Zvonu v roce 2005 a později na výstavě Po sametu v Domě U Zlatého prstenu v roce 2009. Charakteristické je zde opakování a variování motivu obličeje, které umožňuje postupné odkrývání vrstev psychického i existenciálního prožitku.
Starší práce často zobrazovaly postapokalyptické prostředí prázdnoty, zranění a stigmata utrpení, zatímco novější kresby vyzdvihují barvu, kontrasty a psychedelické pozadí. Tváře stále zůstávají nositeli introspektivní zkušenosti, v jejich výrazech se však projevuje rovnováha mezi úzkostí, poznáním a láskou. Kresby z cyklu Obličeje byly v roce 2025 odborně digitalizovány v rámci systematické péče GHMP o sbírkový fond, čímž se zajistila ochrana originálů a zároveň jejich širší zpřístupnění pro odbornou i veřejnou prezentaci.
„Cesta zpět nebo domů je možná jediný způsob, jak se dostat ven. Utéct a zapomenout, ale nejde to, to už jsem přece zkoušel. A nic jiného kromě té postavy tam není. Je vždycky za dalším rohem. Vždy k ní dojdu a ve chvíli, kdy jí dám ruku na rameno a chci se jí podívat do obličeje, tak se začne cukat. Nechce mi ukázat tvář. Proto maluju obličeje pořád znovu a znovu. Asi jsem to já, když mi bylo… kolik? Dvanáct nebo deset? A co se vlastně stalo mezi těmi rozestavěnými baráky?
Nic jako odpověď asi není, ale alespoň najít správnou otázku… jen možná takhle a postupně. Když chci zapomenout něco, musím zapomenout úplně všechno.“
Celá Bolfova tvorba, od raných experimentů s igelitem po současné malby a kresby, se vyznačuje konzistencí a hloubkou. Zdánlivým opakováním motivů autor otevírá stále nové perspektivy, zkoumá prostor, čas a psychologii postavy, propojuje vnitřní a vnější svět a vytváří magický, hermetický vesmír osamělých a introspektivních postav, které jsou pro jeho dílo typické. Tváře zůstávají stálým prvkem jeho uměleckého vyjádření a potvrzují, že tento motiv bude i nadále zásadní součástí jeho tvorby.
