online / Bio-diverzita – Akustický oceán

Bio-diverzita je kurátorovaný program v rámci projektu Bio Troja, ve kterém na omezenou dobu promítáme vybraná audiovizuální díla, která se dotýkají našeho tématu. Videa jsou zveřejňována se souhlasem autorů a opatřena průvodním textem, případně slovem. První kapitolu připravil Miloš Vojtěchovský.
Doporučujeme poslech ve sluchátkách.

Video Akustický oceán můžete shlédnout zde

Záběry na arktickou krajinu prizmatem obrazů a zvukové ekologie švýcarská umělkyně Ursula Biemann natočila na skalnatém pobřeží Lofotských ostrovů v severním Norsku. Jedinou postavou krátkého hraného dokumentu je štíhlá průzkumnice v oranžové kombinéze. Symbolizuje současný feministický koncept potřeby návratu k propojenosti člověka a planetárních ekosystémů, v tomto případě prostřednictvím využití sofistikované neinvazivní techniky.

Sledujeme, jak sámská zpěvačka a performerka Sofiu Jannok v roli mořské bioložky navazuje pomocí soustavy senzorů – hydrofonů zaměřovací paraboly a záznamových digitálních přístrojů rozhovor mezi neviditelnými bytostmi žijícími v krajině pod i nad hladinou oceánu, a jak snímané zvuky poslouchá ve sluchátkách. Zvuková stopa je obohacena o zvukové záznamy z archivů podmořských nahrávek ichtyologa Rodney Rountreeho a oceánografické sbírky institutu Discovery of Sound in the Sea při Univerzitě na Rhode Island.

Hladinu hlasitosti arktického zvukového prostředí ovlivňují různé faktory: rychlost větru a pohyby vody, praskání a tání ledovců, tedy geofonie, a bohaté a tajemné univerzum biofonie – zvuky vznikající jako důsledek migrace a komunikace mořské fauny. Dalším činitelem je antropofonie – tedy hluk, provázející lidské činnosti na pevnině i v oceánu. Posledně jmenovaný faktor je rámcovým apelem a tématem videa: nízká viditelnost v hlubokém chladném oceánu způsobuje, že zvuk je tím nejdůležitějším prostředím pro dorozumívání a navigaci zvířat. Dobrá slyšitelnost je pro život většiny hlubinných živočichů zásadní a také důležitější než viditelnost. Hluk doprovázející postupnou kolonizaci světa lidmi je – vedle zvýšení teploty, růstu kyselosti a znečištění vody mikroplasty – jednou z příčin probíhajícího vymírání mnoha druhů mořských živočichů.

Zobrazit více…

V titulcích autorka uvádí několik zdrojů, kterými se během přípravy inspirovala: knihy Bodies of Water od australské environmentalistky Astridy Neimanis, Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene antropoložky a filosofky Donny J. Haraway nebo Alien Ocean: Anthropological Voyages in Microbial Seas antropologa Stefana Helmreicha. Donna J. Haraway ve zmíněné knize doporučuje přijmout vědomí souručenství s poničeným vymírajícím světem. Místo termínu „věk lidí“ – antropocén, navrhuje poněkud konkrétnější slovo kapitalocén a uvažuje o třetí epoše –chthulucénu, kdy lidské a mimo-lidské bude znovu propojeno, jako tomu bylo kdysi. To bude přicházející epocha, kdy budeme donuceni žít v podmínkách zraněné a poškozené planety. Haraway navrhuje uspíšit konec kapitalocénu tím, že se pokusíme změnit naše percepční módy, naučíme se jiným jazykům a porozumíme ostatním živočišným druhům, které jsme dosud jen zabíjeli. A pokud přežijeme, vytvoříme nové hybridní druhy, neobvyklá příbuzenství a společenství s bytostmi, které se od nás liší.

Etickým i estetickým posláním videoinstalace Akustický oceán je výzva k radikální proměně lidského vztahu k biotopu, sdílenému s ostatními zvířecími druhy, po tisíciletí žijícím spíše symbioticky. Možná jde o symbolické gesto, ale v titulcích jsou vedle jmen autorů uvedena jména zástupců mořské zvířeny, jejichž hlasy zde slyšíte: velryba grónská, vorvaň, keporkak, plejtvák obrovský, delfín, pstruh mořský, garnát a další. Lze to vnímat jako výraz autorčina symbolického přiznání suverenity podmořským bytostem, které jsme během posledních dvou set let díky predátorské technice a barbarskému způsobu uvažování přivedli k pokraji vymření.

Video Akustický oceán vzniklo na objednávku projektu A New Atlantic – After the Future a dalších utopických aktivit kurátora Toma Trevora v Plymouthu.

Rekvizity pro bioložku, zpěvačku, hudebnici a environmentalistku Sofii Jannok: Michael Graessner (Berlín)
Kamera: Lydia Zimmermann (Barcelona/Curych)
Zvukový design: Patrick Codenys (Brusel)
Projekt byl podpořen grantem Švýcarské rady pro umění Pro Helvetia.

Premiéru mělo video na výstavě Eco-Visionaires v House of Electronic Arts v Basileji (2018) a bylo vystaveno jako videoinstalace na výstavách Zeitspuren – The Power of Now, Pasquart, Biel, Propositions v Helmhaus Zurich; After the Future, Between Bodies v Henry Art Gallery University of Washington v Seattlu, Post-Nature: Exhibition as an Ecosystem, Biennale Taipei; Centre Culturel Suisse v Paříži, 2020 a samostatně v Indigenous Knowledge Cosmological Fictions na MAMAC v Nice. V roce 2020 byla instalace Akustický oceán součástí výstavních projektů v Transmediale Berlin, HKW, v Centre Culturel Suisse Paříž, MAMAC Nice a v Bienal of the Moving Image v Buenos Aires.

CCS Paris a MAMAC Nice vydaly publikaci ve francouzštině a angličtině s textem Yvonne Volkart Forming a Future Organe.

Další informace: http://geobodies.org/art-and-videos/acoustic-ocean

Nová monografie Becoming Earth: http://becomingearth.unal.edu.co/home

• Ursula Biemann (1955) je švýcarská mediální umělkyně, publicistka a autorka videoesejí. Její práce je postavena na propojení uměleckého výzkumu a terénních prací v odlehlých lokalitách. Zabývá se problematikou klimatické změny a ekologie ropy a vody (projekt Subatlantic, 2016, Forest Law, 2014 nebo Deep Weather, 2013). Zpočátku se věnovala geografii mobility (projekt Sahara Chronicle o tajných migračních sítích). Její instalace byly vystavovány v muzeích, na mezinárodních uměleckých přehlídkách v Liverpoolu, Šardží, Šanghaji, Seville, Istanbulu, Montrealu, Benátkách a Sáo Paulu. Měla samostatné výstavy například v Neuer Berliner Kunstverein, Bildmuseet ve švédském Umeá, Lentos Museum v Linci nebo v curyšském Helmhausu. Biemann je držitelka švýcarské umělecké ceny Prix Meret Oppenheim a čestného doktorátu v oboru humanitních věd od švédské univerzity v Umeá.
• Sofia Jannok je švédská zpěvačka sámského původu. Původně s Annou Kärrstedtovou vystupovala v duu Sofia och Anna, od roku 2005 vystupuje sólově. Ve své tvorbě spojuje vlivy moderní hudby s tradiční sámskou technikou joik, doprovází se na sámský buben gievvrre. Působí jako rozhlasová a televizní moderátorka a aktivistka za práva původních obyvatel polárních krajů, protestovala proti zabírání sámských pastvin těžebními společnostmi. V roce 2007 obdržela Cenu prince Eugena za přínos norské a švédské kultuře.