Konference / Kámen, město, papír – Problematické dědictví

Termín a čas
8. 10. 2026 – 9. 10. 2026

GHMP Zvon

Budova nemá bezbariérový přístup.

Organizátor Umění pro město

Vstupné

zdarma

Kapacita míst na konferenci je omezená, proto prosíme o závazné potvrzení Vaší účasti.

 

Mgr. Agáta Young Hošnová, MA
PR & Social Media Manager
Adresa pracoviště
GHMP Zvon
Staroměstské nám. 605/13
110 00 Praha 1
T (+420) 604 814 732
E agata.hosnova@ghmp.cz

Galerie hlavního města Prahy, Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v.v.i. a spolek Art a craft Mozaika, z.s. pořádají odborný seminář Kámen, město, papír: Mozaiky – problematické dědictví, zaměřený na evropskou mozaikovou tvorbu během období nesvobody ve 20. století. Akce se uskuteční v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze.

Konference se zaměřuje na roli mozaiky v propagandě autoritářských a totalitních režimů, na organizační a umělecké aspekty její výroby a proměny veřejného prostoru prostřednictvím státem řízené monumentální výzdoby. Dotkne se též současné reinterpretace politicky zatížených děl, restaurátorských přístupů a materiálových i technologických aspektů mozaikové tvorby ve 20. století a její budoucnost.

Akce je určena odborné i laické veřejnosti. Příspěvky přednesou čeští i zahraniční odborníci (Slovensko, Chorvatsko, Německo, Polsko, Itálie, Maďarsko, Rakousko, Francie, Ukrajina). Jednacími jazyky budou čeština a angličtina.

PROGRAM ČTVRTEK 8. 10

9:30–10:00 – Registrace

10:00–10:15 – Zahájení: Marie Foltýnová

10:15–10:45 – Magdalena Kracík Štorkánová & Anna Sejková

Druhý život mozaik a monumentálního umění: Záchrana a nové kontexty ohrožených děl

Monumentální mozaiky 20. století byly navrhovány jako trvalá součást architektury i veřejného prostoru. Režimy se změnily, budovy mizí – ale mozaiky často zůstávají. A právě tehdy začíná jejich „druhý život“. Mnohá díla dnes ztrácejí původní kontext i institucionální zázemí: demolice, přestavby a zateplování systematicky ničí mozaiky a další formy monumentálního umění, často bez dokumentace a bez odborného zásahu. Jen menší část těchto realizací má památkovou ochranu, zbytek se ocitá mimo systém péče. Příspěvek představí vznikající MONU – Institut mozaiky a monumentálního umění, z. ú. jako odpověď na tuto situaci. MONU je koncipován jako odborné a vzdělávací centrum propojující terénní záchranu ohrožených děl, jejich dokumentaci, odborné posuzování a v odůvodněných případech i transfer, konzervaci a nové zpřístupnění. Budované zázemí zahrnuje restaurátorské dílny, depozitáře, výstavní a vzdělávací prostory i platformu pro výzkum materiálů a metod. MONU není jen archivem minulosti, ale místem, kde se záchrana propojuje s výzkumem, vzděláváním a novými kontexty pro další existenci děl. Cílem je otevřít diskusi o tom, jak dnes pečovat o mozaiky jako specifickou součást kulturní paměti – bez ohledu na jejich původní ideologický rámec – a nabídnout MONU jako platformu mezioborové a mezinárodní spolupráce.

 

10:45–11:15 – Jakub Ivánek & Marta Tomczok

Nástěnné realizace s důlní a hutnickou tematikou v prostoru Ostravsko-karvinského uhelného revíru

Příspěvek se zaměří na region Ostravska v souvislosti s jeho hornickou minulostí a bude sledovat, jak se v době 2. poloviny 20. století budovala průmyslová identita kraje prostřednictvím nástěnných uměleckých realizací nejen v důlních a hutních komplexech, ale také na veřejných prostranstvích měst a v klíčových budovách městské infrastruktury Ostravy, Karviné, Havířova a dalších měst sledovaného regionu. Příspěvek si bude všímat jak obsahové stránky realizací, tak četnosti výskytu různých typů nástěnných realizací (mozaik, keramických stěn, nástěnných maleb ad.) s touto tematikou a jejich materiálu, který býval v minulosti v případě exteriérů volen rovněž s ohledem na průmyslem trvale znečištěné ovzduší sledované oblasti.

 

Barevné doly: Úloha mozaik v Hornoslezské uhelné pánvi

Po roce 1945 začal těžký průmysl sehrávat v polské kultuře výraznější roli. S tím vzrostla i význam průmyslové kultury, zejména práce horníků. Hornoslezská uhelná pánev se svou bohatou, dvě stě let starou kulturou se stala kolébkou mozaik s průmyslovou tematikou. Ty začaly být hojně využívány především v důlních budovách, jako jsou šachty, měřičny a jídelny, ale také ve veřejných prostorách: na nádražích, autobusových zastávkách, v restauracích a dokonce i na stěnách činžovních domů.

Zvláštní roli hrály mozaiky určené pro moderní doly v rybnickém uhelném revíru (Szczygłowice, Jastrzębie-Zdrój) ležícího poblíž českých hranic (Ostrava). Jejich úkolem bylo poskytovat určitou formu terapie, odvést pozornost horníků od práce v podzemí a posílit moderní britský model těžby, který byl přátelský a zcela odlišný od způsobu fungování dřívějších pruských dolů. Tento příspěvek se bude zabývat rozmanitými rolemi mozaik v GZW a představí výsledky výzkumu v rámci projektu „Images and Histories of Black Cities“ (Weave Unison, vedoucí: Dr. Jakub Ivánek, Ostravská univerzita).

 

11:15–11:45 – Bozena Kostuch

„Mají sílu překonat romantickou patinu – zachovávají si tak věčnou svěžest“. O mozaikách v Polsku

Ačkoli nejstarší polské mozaiky, vzniklé převážně po druhé světové válce, byly vytvořeny již na konci 40. let, popularita této techniky nabrala na síle v 60. a 70. letech. Základním materiálem byly buď malé dlaždice nebo velké reliéfní panely, občas doplněné kousky skla či oblázky. Mozaiky navrhovali a obvykle také pokládali profesionální umělci, sochaři a designéři; investory byly převážně státní instituce a podniky. Kompozice byly posuzovány v jednotlivých fázích, počínaje návrhem a konče dokončením. Keramické dekorace byly často instalovány na stěnách budov na exponovaných místech a plnily především dekorativní roli. V celé zemi existuje jen několik mozaik s politicky angažovanými tématy. V rámci příspěvku se zaměříme na nejdůležitější aspekty mozaikových dekorací v Polsku; prezentace bude doprovázena četnými ilustracemi.

 

12:00–13:00 – oběd

13:00–13:15 – prezentace Preciosa Ornela & Propamátky

13:15–13:45 – Matko Kezele

Rekonstrukce mozaik památníku v Plovaniji a přehled dalších mozaik v Istrii a Rijece

Památník v Plovaniji, který se nachází na hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem, je dílem sochaře Aleksandara Rukaviny (1934–1985). Památník věnovaný druhé světové válce byl odhalen v roce 1981 a skládá se ze tří svislých betonových ploutví, na nichž umělec navrhl a realizoval tři mozaikové panely. Po více než čtyřiceti letech si viditelné poškození mozaik vyžádalo rozsáhlý restaurátorský zásah. Mozaiky jsou složeny z průmyslových skleněných dlaždic o rozměrech 2 × 2 cm v paletě maximálně patnácti barev. Zobrazují tři motivy typické pro památníky tohoto druhu: boj, transport raněných a postavy v národních krojích. Součástí restaurátorských prací bylo oddělení zbývajících původních mozaik, které byly poškozeny degradací materiálu, s cílem zachovat je a prezentovat v bezpečnějším prostředí. Na základě původních mozaik byly vytvořeny kompletní jejich rekonstrukce s použitím nových skleněných mozaikových dlaždic a nepřímé techniky na papíře. Použity byly nové materiály, včetně lepidel a spárovací hmoty, které jsou kompatibilnější se skleněnými dlaždicemi, což vedlo k vytvoření mozaik, jež déle přetrvají ve venkovním prostředí.

 

13:45–14:15 – Elmira Ettinger

Zachování ukrajinského monumentálního umění 20. století prostřednictvím nové interpretace sporného dědictví a popularizace neznámých dějin

S nástupem plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu se ocitla v ohrožení celá vrstva bohatého monumentálního dědictví. Zatímco v minulosti bylo toto ukrajinské dědictví ničeno desetiletí trvajícím zanedbáváním v rámci rekonstrukčních projektů, dnes se zanedbávání uměleckých děl ze sovětského období jeví jako oprávněné. Skutečností je, že komunistická symbolika možná ani netvoří 10 % těchto uměleckých děl. Můj tým a já se snažíme tomuto vývoji na Ukrajině zabránit. Prostřednictvím aktivní činnosti na sociálních sítích vyprávíme pravdivý příběh těchto uměleckých děl a popularizujeme je. Sdružujeme zapálené jednotlivce, od teenagerů po seniory, abychom se společně starali o umělecká díla, restaurovali je a renovovali, a to jak vlastními silami, tak prostřednictvím crowdfundingu. Díky komunikaci s vládními agenturami, podniky, spřízněnými organizacemi, profesionálními umělci a historiky umění se nám podařilo zachránit desítky uměleckých děl a zabránit tak vymizení jedinečného dědictví, které bylo často výrazem odporu proti totalitnímu režimu. A co je nejdůležitější, naše úsilí napomohlo ke změně postoje ukrajinského lidu k tomuto dědictví, čímž je zajištěno jeho přetrvání do budoucna.

 

14:15–14:45 – Pavla Bauerová & Dana Rohanová

Kámen a sklo mluví k lidu. Technika a materiály československých mozaik socialistického období

Na území bývalého Československa se dodnes dochovaly stovky mozaik z období socialismu. Jejich instalace do veřejného prostoru byla kontrolována státem. Většina mozaik byla osazována profesionálními mozaikáři z mozaikové dílny Ústředí uměleckých řemesel. V průběhu let si zaměstnanci dílny vyvinuli standardizované postupy jejich zhotovování a instalace. Tessery byly zpravidla kladeny metodou alla prima na železobetonové desky přímo v dílně a jednotlivé panely byly následně na místě montáže sestaveny do finálního celku. Novátorské materiály i postupy fixace mozaik vznikaly také v ateliéru n.p. Železnobrodské sklo (využití polyvinylbutyralových fólií). V menší míře získávali zakázky i nezávislí umělci. Ti si často utvářeli své vlastní tvůrčí postupy.

Na několika příkladech mozaik zkoumaných pomocí moderních analytických metod (zejména mikroskopie, termická analýza a infračervená spektroskopie) budou představeny nejběžnější materiály i techniky využívané v daném období, jakož i rozdíly mezi jednotlivými státními dílnami a nezávislými umělci. Typickými materiály tesser byl kámen různého geologického původu (jak štípaný, tak neopracovaný) nebo originální československé mozaikové sklo. Při fixaci mozaik se nejčastěji uplatňovaly malty na bázi cementu, zdokumentováno je i využití syntetických pryskyřic. Představen bude materiálový průzkum mozaik umělců spolupracujících se státními dílnami (M. Sladký, S. Ballardini, E. Rožátová) i nezávislých tvůrců (E. Kmentová, sestry Válovy, V. Sokol a další).

 

14:45–15:15 – pauza na kávu

15:15–15:45 – Malu Storch

Mozaikové umění v období národního socialismu

V období národního socialismu zadával stát řadu nových stavebních projektů, především monumentálních reprezentativních budov. Mozaika byla díky svým trvanlivým materiálům technikou, která ideálně odpovídala nacistickým nárokům na věčnost. Stát se profiloval jako mecenáš „německého mozaikového umění“ a podporoval dílny, které ve 30. letech čelily finančním potížím. Vedoucí dílnou v Německu byla berlínská dílna Augusta Wagnera, která získávala téměř všechny významné zakázky. Dílna Van Treeck v Mnichově vytvářela mozaiky pro vojenské hřbitovy. Poté, co se Rakousko v roce 1938 stalo součástí Německé říše, dostávala veřejné zakázky také dílna v Innsbrucku. Velké projekty byly často rozděleny mezi několik dílen, ale mnohé z nich nebyly dokončeny. Mozaikové dekorace pokrývaly podlahy, stěny i stropy; ornamenty byly často kombinovány se symboly národního socialismu (jako svastika nebo říšský orel). Zlato se často objevovalo v kombinovaci s přírodním kamenem; berlínská dílna Augusta Wagnera vyrobila tuny zlatých smaltů. Návrhy figurálních vyobrazení sloužily propagandistickým účelům. Zobrazovaly ideální obraz práce, boje a rodinného života. Šlo o hrdinské postavy vycházejí z árijských ideálů: v souladu s kultem těla nacistické ideologie jsou všechny obdařeny výraznou muskulaturou. Zachyceny bývají v nadživotní velikosti a statických pózách. Novým prvkem v německém mozaikovém umění bylo použití přírodního kamene, samostatně nebo v kombinaci se smalti. Nový vizuální efekt přinesla inovace, která měla navíc i ekonomický přínos: do mozaiky byly zasazeny pouze motivy, které byly umístěny na hrubě omítnutou stěnu. Z tohoto období se dochovalo jen několik mozaik; řada z nich byla zničena během války nebo odstraněna bezprostředně po ní, a to buď zcela, nebo pouze jejich části obsahující zjevně nacistickou symboliku.

 

15:45–16:15 – Anna Caterino & Marco Santi (Gruppo Mosaicisti Ravenna)

Kámen, město, papír: Živá mozaiková praxe mezi dědictvím a odpovědností

Náš příspěvek nabízí pohled zakotvený nejen v historické či teoretické analýze, ale také v živé umělecké praxi, a představuje zkušenosti skupiny Gruppo Mosaicisti Ravenna jako kolektivní svědectví o současné tvorbě mozaik v historickém městě, které je tradičně považováno za hlavní město mozaikového umění.

Mozaika existuje současně jako kámen, město i papír. Jako kámen ztělesňuje odolnou, avšak zranitelnou materiální kulturu, jejíž dlouhověkost závisí na technických znalostech, řemeslné zručnosti a etice konzervace. Jako město mozaika interaguje s veřejným prostorem, architekturou a kolektivní identitou a neustále přetváří svůj význam v proměnlivých politických, sociálních a kulturních kontextech. Jako papír přežívá prostřednictvím přípravných skic, archivní dokumentace, záznamů o restaurování a předávání znalostí, čímž odhaluje neviditelné procesy skryté za viditelným dědictvím.

Prostřednictvím případových studií, zkušeností z workshopů, spolupráce při restaurování a uměleckých projektů představí Gruppo Mosaicisti Ravenna, jak se současní mozaikáři vyrovnávají s pojmem „problematického dědictví“. Mozaiky často nesou ideologické vrstvy, historické stratifikace a dilemata v oblasti konzervace: v závislosti na době a interpretaci mohou fungovat jako umění, propaganda, paměť nebo sporný symbol. Mozaiky bývají považovány za statické relikvie, tento příspěvek však usiluje o to, abychom je chápali jako aktivní kulturní činitele, jejichž význam je neustále redefinován prostřednictvím tvorby, restaurování, výuky a obývání městského prostoru. Svědectví odborníků z praxe zdůrazňuje zásadní roli řemeslníků a umělců při zprostředkování vztahu mezi minulostí a přítomností, zachováním a transformací.

Tím, že do akademické diskuze vnáší hlas tvůrců, si naše prezentace klade za cíl propojit teorii s praxí a navrhuje samotnou mozaikovou dílnu jako místo, kde se setkávají materiální znalosti, městské dědictví a archivní paměť, čímž se „problematické dědictví“ proměňuje ve sdílenou a živou kulturní odpovědnost.

 

 

PROGRAM PÁTEK 9. 10.

9:00–9:30 – registrace

9:30–10:00 – Brigitta Maria Kürtösi

Rozměrná textilní díla – mozaiky a tapisérie – Endre Domanovszky

Endre Domanovszky (1907–1974), malíř a bývalý rektor (od roku 1956) Maďarské univerzity výtvarných umění v Budapešti, jehož dílo bylo jedinečné díky rozmanitosti médií, která využíval. Některé běžné rysy, jako jsou velké rozměry a architektonické kontexty, naštěstí odpovídaly dobovým politickým požadavkům, nebo nacházely úzkou cestu mezi uměleckým a propagandistickým obsahem. Domanovszky uplatňoval precizní techniky mozaikového umění a tkaní koberců vedle velkoplošných nástěnných maleb a dokázal vytvořit návrhy, které se hodily k oběma zmíněným žánrům a vyznačovaly se velmi podobnou atmosférou. Při studiu jeho děl je patrné, jak úzké je propojení mezi tapisérií a mozaikovým uměním, myšlením a tvorbou. Jedno z jeho předních děl s názvem Éry maďarské památkové péče je dnes ohroženo, neboť je umístěno v privatizované, avšak uzavřené a opuštěné budově tragicky zničené bývalé Správy památkové péče na Budínském hradu.

 

10:15–10:45 – Frédéric Lemaire

Socialistické mozaiky očima cestovatele

Tento článek se zabývá mozaikami z období socialismu v zemích bývalého východního bloku z pohledu dlouhodobého terénního pozorování v kombinaci s nezávislým digitálním výzkumem. Ačkoli jsou tato díla často považována za dekorativní pozůstatky dávno minulého politického systému, tvoří soudržnou vrstvu monumentálního veřejného umění, které během celého socialistického období formovalo městské i venkovské prostředí.

Na základě dvou desetiletí cestování po čtrnácti bývalých sovětských republikách a několika satelitních státech článek analyzuje regionální rozložení, tematické rámce, stylistické tendence a současný stav socialistických mozaik. Mozaiky, vytvořené na objednávku státu, fungovaly jako nástroje ideologické reprezentace a oslavovaly práci, vědu, dobývání vesmíru, vzdělání, folklór a kolektivní identitu. Zároveň do sebe začleňovaly místní motivy a vytvářely tak hybridní vizuální jazyky, které propojovaly centrální politické narativy s regionální kulturou.

Výzkum kombinuje dokumentaci přímo na místě s dálkovým zkoumáním pomocí archivních materiálů, mapovacích nástrojů a sociálních médií. Tento dvojí přístup odhaluje významné regionální rozdíly: zatímco v zemích jako Ukrajina, Gruzie a Moldavsko se zachovala hustá koncentrace mozaik, v pobaltských státech a částech střední Evropy převládaly jiné monumentální techniky.

Článek se dále zabývá ohrožením tohoto dědictví v kontextu války, politiky dekomunizace, hospodářské transformace a rychlého rozvoje měst. Tím, že socialistické mozaiky zasazuje do širších debat o politice paměti a městské transformaci, tento příspěvek prosazuje jejich uznání jako významné součásti monumentálního umění 20. století a postsocialistického kulturního dědictví.

 

10:45–11:15 – pauza na kávu

11:15–11:45 – Veronika Vicherková

Sklo v architektuře: Mezi technologií a ideologií

Sociální a politické změny v poválečném Československu vedly, stejně jako v řadě dalších států, k novému důrazu na společenskou roli „umění v architektuře“. Padesátá léta byla obdobím hlubokých zásahů do výtvarné tvorby – prostřednictvím často destruktivně působící reorganizace výtvarnictví, stejně jako rostoucím politickým tlakem ideologických požadavků. Protipólem těchto omezení bylo otevření nových možností v protežované monumentální tvorbě a také vznik jedinečného spojení mezi umělci a znárodněným průmyslem. Paradoxně tím vznikl prostor pro rozsáhlé experimentální projekty.

Tato tendence se obzvlášť výrazně projevila ve výrobně náročných výtvarných oborech na hranici uměleckého průmyslu, kterým se díky specifickým podmínkám plánovaného hospodářství podařilo dosáhnout mimořádných úspěchů.  Ilustrativním příkladem je vznik Výzkumného a vývojového střediska při sklářské škole v Železném Brodě. Toto středisko se stalo laboratoří inovací, která překročila rámec běžné výuky a soustředila se na experimentální tvorbu. Právě zde vznikala první díla experimentální tavené plastiky, ale rozvíjely se tu i další tvůrčí postupy jako např. mozaikářská tvorba. Středisko fungovalo jako most mezi uměním a technologií a zaměřovalo se i na „předvýrobu“ architektonických prvků navržených speciálně pro potřeby moderních (prefabrikovaných) staveb.

Zaměstnanci střediska byli nuceni vyvinout zcela nové technologické postupy, čímž došlo například k inovaci technik odlévání a tavení. Tyto metody umožnily využití skla v monumentálním měřítku, které splňovalo konstrukční požadavky architektury. Na závěr se zaměříme na to, jak tato díla sloužila jako nástroj ideologického kódování. V nových veřejných budovách bylo sklo využíváno k zprostředkování hodnot socialistického státu. Na konkrétních příkladech ukážeme, jak toto výzkumné středisko proměnilo sklo z pouhého řemeslného objektu v určující prvek poválečné architektonické identity.

 

11:45–12:15 – Sven Eggers

Zpochybnění moci – Podmínky tvorby mozaikového umění v socialistické společnosti

Jak byla organizována práce umělců v souvislosti s uměleckou tvorbou v městském měřítku v socialistické společnosti? Při zkoumání uměleckých výrobních podniků, uměleckých agentur a státních uměleckých komisařů v NDR hledáme podmínky pro odolávání mocenským vztahům a transformaci veřejného prostoru. Jakým způsobem tvorba památníků ve zdařilých případech souvisela s potřebami a požadavky společnosti? Prezentuje umění mozaiky skutečně celkový obraz společnosti?

 

12:15–13:15 – oběd

13:15–13:45 – Lubava Illyenko

Ukrajinské sovětské mozaiky z postkoloniálního pohledu

Na Ukrajině tvořily mozaiky ze sovětské éry významnou součást architektonického dědictví. V období od 60. do 90. let 20. století vznikaly monumentální dekorace v takovém rozsahu, že vytvořily rozsáhlý soubor mozaikového umění, který se vyznačoval rozmanitostí materiálů, technik, stylů i témat. Vnímání tohoto dědictví se za posledních třicet pět let dramaticky proměnilo – od zanedbávání v prvních letech nezávislosti přes částečné zničení během dekomunizace až po jejich nedávné využití v rámci snah o dekolonizaci. Z postkoloniálního hlediska je tato historie neméně pohnutá. Zatímco v Moskvě došlo ve 20. a 30. letech k oživení mozaikářství (zejména v Leninově mauzoleu a Paláci sovětů), Ukrajina utrpěla značné kulturní ztráty: v roce 1937 sovětské úřady zbouraly kyjevský klášter sv. Michala se zlatými kopulemi, kolébku mozaikové tradice Kyjevské Rusi, zatímco modernistická hnutí, jako byla škola Mykhaila Bojčuka, byla potlačena. Poválečná mozaiková tvorba, centralizovaná prostřednictvím uměleckých svazů a uměleckých fondů, sloužila státní propagandě propagující idealizované sovětské hodnoty a podléhala cenzuře. Fyzické vlastnosti tohoto média – jeho materiály, rozměry a role při utváření městského prostoru – však umělce vedly k vizuálním inovacím, což často vedlo k experimentálním nebo národně inspirovaným dílům. Některá díla cenzuru přežila; jiná, považovaná za „formalistická“ či „nacionalistická“, byla zničena (např. vitráž Alli Horské Ševčenko. Matka a Zeď paměti od Ady Rybachukové a Volodymyra Melnyčenka). Umělci čelili pronásledování, od vyloučení z institucí až po násilí ze strany KGB, jako v případě vraždy Horské. Navzdory tomu mnoho ukrajinských umělců usilovalo o tvůrčí autonomii a vytvářelo vizuální jazyk přesahující sovětský kánon. Dnes, kdy se Ukrajina v rámci svého boje za suverenitu snaží rozebrat ruské koloniální narativy, nabývají tyto mozaiky nové hodnoty.

 

13:45–14:15 – Nikoleta Bukovská

Vzostup a pád sklomozaiky na Slovensku

Príspevok sleduje vývoj sklomozaiky v slovenskej architektúre a monumentálnom umení 20. storočia od jej rozmachu až po jej súčasný neodvratný zánik. Predstavuje rôzne spôsoby použitia sklomozaiky od fasádnych obkladov významných architektonických realizácií (V. Karfík, V. Dedeček) cez monumentálnu výtvarnú tvorbu (D. Castiglione, M. Šimurda), až po jej masové rozšírenie v typizovanej výstavbe, ktoré negatívne ovplyvnilo jej vnímanie verejnosťou. V závere upozorňuje na postupné miznutie sklomozaikových realizácií z verejného priestoru v dôsledku zatepľovania a na potrebu ich ochrany ako hodnotnej súčasti kultúrneho dedičstva.

 

 

Zvláštní poděkování patří společnosti Preciosa Ornela, která po letech obnovila výrobu české skleněné mozaiky a významně tak přispívá k zachování této jedinečné tradice. Děkujeme jí také za podporu našeho semináře a za to, že pomáhá udržovat mozaiku živou i pro budoucí generace.