Moje oči musely vidět Helena Musilová

GHMP u příležitosti 50. výročí vzniku Charty 77 ve spolupráci s paměťovou organizací Knihovna Petra Pitharta přípravuje v GHMP Domě fotografie výstavu věnovanou fotografii období Charty 77.

Koncepce projektu je postavena na analýze obrazu normalizační společnosti a mechanismů, které formovaly každodenní zkušenost života v období pozdního socialismu.

Projekt je připravován kurátorským týmem ve složení Jaroslav Bárta, Magdalena Juříková, Bohunka Koklesová, Helena Musilová a Jan Vít, kteří svými texty či fotografiemi přispěli i do tohoto článku. Reprezentujeme široký pohled na sledované období – filozof, badatelé, kurátoři, politik, dramaturg… Shodu nacházíme v potřebě poukázat na širší kulturní a občanské postoje reagující na deformaci myšlení, na lhostejnost a neochotu přestupovat jakkoli ze soukromí do prostoru veřejnosti, což jediné zakládá silnou občanskou společnost, tedy na projevy, které se v jiné podobě, ale se stejnou intenzitou vrací v současnosti.

Fotografie 1
Fotografie 1
Fotografie 2
Fotografie 2
Fotografie 3
Fotografie 3
Fotografie 4
Fotografie 4
Fotografie 5
Fotografie 5
Fotografie 6
Fotografie 6
Fotografie 7
Fotografie 7
Fotografie 8
Fotografie 8
Fotografie 9
Fotografie 9
Fotografie 10
Fotografie 10
Fotografie 11
Fotografie 11
Fotografie 12
Fotografie 12
Fotografie 13
Fotografie 13

Autor textu: Miroslav Petříček

Svědectví fotografie

Fotografie je jen tehdy fotografií, pokud se na ni někdo dívá a prohlíží ji. To je ovšem pravda jen zdánlivě banální, uvědomíme-li si, že jen díky tomu fotografický snímek nejen trvá, nýbrž žije v čase – a jakkoli to zní protismyslně, je stále jiný, neboť například vztah figury a pozadí, který je nejjednodušším popisem každého obrazu, se v čase přesouvá, často i znejasňuje. Dokonce do té míry, že to, co bylo v době vzniku snímku neviditelné, protože běžné, nenápadné a takzvaně normální (tedy – zhruba řečeno – jeho pozadí), je najednou nesamozřejmé a nápadné; kdysi bezpříznaková šeď už není nějaký šum v pozadí zprávy, nýbrž sama se stává „figurou“, sdělením.

Právě proto ale žádná fotografie, ať jakkoli nezúčastněná, není dokument, nýbrž svědectví a vyvrací rozšířenou iluzi, že jejím spolehlivým ručitelem je realita sama. To je dokonce možné i zobecnit: bez svého setrvalého a různorodého dosvědčování není realita reálná, aniž by se tím vylučovaly pochybnosti či nedůvěra. Pochybujeme-li, pak jenom proto, že přesto přese všechno věříme v autenticitu. Právě proto je ale svědectví fotografie výjimečné a důležité: ani tam, kde máme být oklamáni, protože spoléháme na to, že na fotografii není nic než to, co bylo před objektivem, a v tomto spoléhání se snadno stáváme oběťmi manipulace, nemůže ani sebetendenčnější fotografie zahladit stopy toho, co takzvanou normalitu usvědčuje jako chátrající fasádu.

Na každé fotografii je prostě vždycky víc, než co ukáže první pohled. Když Bohdan Holomíček popisuje, jak v autobusu fotografoval kamaráda, který spal u okna, a na hotovém snímku ho pak nejvíc zaujala cesta v pozadí, říká vlastně vše. To, co se na fotografii vzápětí anebo třeba i po
letech takto nečekaně vynořuje, je neredukovatelný podíl nezáměrného, něčeho, co zbývá, protože přebývá, ale právě proto fotografie není dokument, nýbrž svědectví. A právě proto se době progresivní stagnace, která se sama nazvala „normalizací“, nikdy nepodařilo zcela skrýt svou nenormálnost.

Garantem fotografického svědectví skutečně není realita. Jeho zárukou – právě proto, že jde o svědectví – je sama osoba fotografa jako očitého svědka. Svědectví nelze dokládat důkazy, svědectví musíme věřit a věřit můžeme pouze tomu, komu důvěřujeme. Proč jsme tedy důvěřovali a stále důvěřujeme fotografům 70. a 80. let? Bylo jim možné věřit, neboť prchavé stíny každodennosti, které zachycovali v jejich nenápadnosti, dokázali ti, kdo se na tyto snímky dívali, okamžitě rozpoznat jako svůj vlastní život, o který se je oficiální verze reality setrvale snažila připravit. Byli důvěryhodní, protože bránili jejich důstojnost, bez jejíhož uznání se žádná společnost nemůže obejít.

Autor textu: Jan Vít

Fotografie 1:

Pavel Štecha
Z přehlídky, 1980

Ze Štechovy fotografie zachycující slavnostní pouliční přehlídku oddílů ČSLA – právě zabočuje od Špejcharu, z ulice I. V. Mičurina, před tribuny se soudruhy vládními a stranickými představiteli, nadšeně pozdravována Pražany, kteří se zde na Letné sešli v hojném počtu…“ (což je dnes, jako mnoho jiného, „takoví jsme zkrátka byli“, kolektivně promlčeno, popř. ve významech přeznačeno) – lze v celku i ve významuplných detailech číst: odshora, od raket sovětské provenience, až dolů, až k bagančatům příslušníků VB, chránících bezpečnou veřejnost také při této události, jedné z těch, které jako jediné členily tehdejší tekutý čas… Podařilo se nám tuto fotku mezi jinými propašovat i do fotografické publikace Deseti objektivy (Panorama, 1983), Pavlem Štechou iniciované a konceptualizované, s generačním zastoupením fotografů, tehdy třicátníků/čtyřicátníků – mj. Jaroslava Bárty, Jaromíra Čejky, Antonína Malého, Mirka Pokorného, Jána Reča…Z kteréhož tvůrčího týmu musel jsem, coby signatář Charty 77 (dobově příznačný detail), vytěkat v zájmu samotného vydání knihy.

Autor textu: Jan Vít

Fotografie 2:

Pavel Štecha
OD Ještěd, 1979

Fotografie jako tato je jedním z foto-sociologických esejů Pavla Štechy (1944–2004) – věcný, frontální i z detailů obrazu čitelný pohled na realitu tzv. reálného socialismu v Československu 70. let. O „sociologické fotce“ jakožto specifickém žánru říkal mi PŠ, když mě někdy v roce 1972 vtáhl do
skupiny sociologů a fotografů, společně zaostřujících na sociální kontext, na lidi a jimi historicky utvářené prostředí uprostřed tehdejší asanace (vulgo demolice) pražského Žižkova. Sociologicky věcně v té době PŠ fotografoval a řadil do svých foto-esejů Majitelé chat či Doprava… Foto dychtivých, „těch prvních“ před otevřením libereckého OD Ještěd, je z Pavlova cyklu obchoďáků. Pikantní detail: onen tuzemsky dobový kompars vyhlíží kořist přednostního nákupu kruhovým průzorem (jakoby skrz mikroskopický okulár hledí na ně z druhé strany fotograf) ve vstupních dveřích, jednom z efektních detailů Masákovy a Hubáčkovy kosmopolitně strukturalisticko-mašinistické architektury tehdy právě otevíraného obchodního domu Ještěd (v roce 2009 barbarsky zbořeného, přes četné protesty, do nichž se zapojili také liberečtí občané: už když se k tomu začínalo schylovat, nadějně pro developery, stihl veřejně protestovat Pavel Štecha, který výstavbu obchoďáku vprostřed toho historicky, dějinami rozháraného libereckého náměstí v sedmdesátkách fotograficky glosoval).

Autor textu: Miroslav Petříček

Fotografie 3:

Bohdan Holomíček
Potkám ji ještě někdy?, 1982

Skutečně trvá jen to, co v příštím okamžiku ztratíme. Bude stále před námi právě proto, že nemůže být zapomenuto. Nejsou ale právě toto nejsilnější setkání?

Autor textu: Miroslav Petříček

Fotografie 4:

Bohdan Holomíček
Dodnes nevím proč!, 1982

Všechna vysvětlení odsouvají stranou to, co je skutečně podstatné. Není důležité, co to či ono je, ale že je tady a teď.

Autor textu: Magdalena Juříková

Fotografie 5:

Karel Cudlín
Sídliště, 1984

Autor si datací této fotografie není úplně jist, nicméně v tomto případě se jedná o jev tak typický pro sídlištní atmosféru hned několika dekád ztuhlého bezčasí. Mladíci se uvelebili v bezútěšném prostředí technického objektu z betonu, který ve stejných parametrech stál u každého bloku paneláků (asi trafostanice), aby se v jejím ústraní posilnili alkoholem. Zda budou pokračovat za dalšími dobrodružstvími na nedalekou diskotéku, nebo se už jen kradmo vplíží do svých domovů, až se setmí, těžko hádat. Pro tuto chvíli však jejich sny, touhy a představy tlumí síla dvanáctistupňového piva.

Autor textu: Magdalena Juříková

Fotografie 6:

Iren Stehli
Z cyklu Výlohy, 1978–1996

Autorčina série fotografií dokumentující výlohy s výdobytky socialistického průmyslu je smutným i komickým odrazem povinné snahy školených aranžérů vyvolat v nás alespoň záchvěvy pocitů spotřebitelské spokojenosti, kterou nám slibovaly závěry sjezdů a podobných stranických taškařic.
Většina z nás zůstala k této kamufláži lhostejná, pokud ovšem mezi konzervami příležitostně nepřistála hrdá množina vůdců socialistické revoluce. Ti se pak s odhodlaným výrazem upínali někam vpřed, kde zřejmě spatřovali předobrazy delikates, které nám teprve přinese naše zářná budoucnost. Ale pro Irenu Stehli, která s těmi reálnými dobrotami normálně vyrůstala ve Švýcarsku, byla prezentovaná nabídka dadaistickou hrou s divákem. Ani čistě náhodná podobnost s Warholovými polévkami sdružovanými do obrazových celků nemohla pozvednout unavenou a znecitlivělou mysl občanů zbavených životního optimismu.

Autor textu: Bohunka Koklesová

Fotografie 7,8:

Anton Podstraský

Anton Podstraský (1939–2007) zanechal po sebe jeden z najrozsiahlejších súborov dokumentárnej fotografie, ktorými systematicky mapoval normalizačné obdobie 70. a 80. rokov 20. storočia na Slovensku. Napriek tomu, že pracoval pre dobovú oficiálnu tlač ako voľný fotograf, kde sa očakávali obrazy pozitívneho života v socializme, jeho autorská tvorba (občas prepašovaná do tlače) je úplným opakom stanovených noriem. Jeho fotografie sú popisované ako obrazy úpadku, rozkladu a postupného zániku socialistického štátneho zriadenia. Dôsledky znormalizovanej, rezignovanej spoločnosti nachádzal v každodennom živote, takmer vždy na periférii socialistickej spoločnosti, ktorej bol integrálnou súčasťou. Patril k nej, žil s ľuďmi, s ktorými pil, pospával, stál v nekonečných radoch, stále na niečo čakal, prežíval rýchle lásky až do vytriezvenia. Mestá ošarpané a núdzne, staničné krčmy, lahôdky s rýchlym jedlom, pivom a kofolou, ľudia, ktorí sa nikam neponáhľajú, ktorí jednoducho sú bez zmyslu života, sú obsahom mnohých záberov. Svojich prvých výstav sa Anton Podstraský nedožil, ale jeho objavením fotografom Mirom Miklasom sa o normalizačnom období môžeme rozprávať, môžeme prežívať tú dobu až na dreň, môžeme hovoriť o tom, ako by spoločnosť nemala skončiť.

Autor textu: Petr Pithart

Fotografie 9:

Jindřich Štreit
Sovinec 1980

„To víme, ty vlasy nám na vojně vostřihaj, ale dnes se žení kamarád a my na vojnu nemyslíme…“

Autor textu: Petr Pithart

Fotografie 10:

Jindřich Štreit
Sovinec, 1981

„To jsou celý voni, bratři Poláci, hovno bratři, co si o sobě myslej, voni si stávkujou a my abychom na ně makali! Do kostela, to se teda hrnou, a pak na trh a tam nás vokradou, bratr nebratr. Ale nosy nosí
vzhůru, každej je snad něco jako grof či co. Na Poláky bacha, to vám řikám, ta jejich solidarita, uvidíte, to je zas jen nějakej podfuk. Však on si je ten větší bráchanec podá. A dobře jim tak, nemaj si vyskakovat…“

Autor textu: Petr Pithart

Fotografie 11:

Jindřich Štreit
Rýmařov, 1983

„No jasně, to jsme tady na zeď napsali my dva, ještě se strejdou Karlem…“ – Ale táto, proč je to zamazaný? A kdo to zamazal? – „Tomu budeš těžko rozumět, to sme s Karlem zamazali taky my.“ Jako v tom filmu, jak vám Rusáci stojej za zádama se samopalama, že jo? „No, žádný tam tenkrát nestáli. My to u nás zamazali, že to chtěl ten Dubček. Že abychom dokázali, že sme vlastenci nebo co…“ – Tak ty seš, táto, teda vlastenec? – „Hele, nekecej, to byla taková doba. Sem vlastenec i bez toho Dubčeka. Všimni si, že sme to zamazali jenom jako.“ – Vy ste teda vlastenci, že ste to napsali, i proto, že jste to zamazali? – „No, tak nějak…“

Autor textu: Helena Musilová

Fotografie 12:

Jaroslav Bárta
Slavnostní zahájení, 1985

Společným pojítkem jeho celoživotní tvorby je snaha zaznamenat necitlivé zásahy, změny či nesmyslné procesy, které ovlivňují naše okolní prostředí v nejširším slova smyslu. Ať to byly cykly Zdi, Kříže, rozsáhlý soubor Ulice, Okna či kolektivní projekt Letem českým světem.

Legendární cyklus Slavnostní zahájení vznikl v době, kdy Bárta pracoval jako fotograf podniku Stavby silnic a železnic. Mj. fotografoval oficiální ceremonie z pozice člověka, který byl jejich (neviditelnou) součástí – soustředěným pohledem odhaluje choreografii normalizační moci: opakující se gesta, uniformitu postojů i prázdnotu reprezentativních akcí. Slavnost Bárta chápe jako obraz společnosti, v níž veřejný prostor ovládal rituál a forma nahrazovala skutečný obsah. Ve snímku zmizely tváře i identita, zůstaly jen ruce, obleky – stokrát viděný, nic neříkající zástup lidí, každodenní stafáž vlastně jakéhokoli režimu.

Autor textu: Helena Musilová

Fotografie 13:

Ivan Lutterer
z cyklu Dětská hřiště, 1977
Přestože bývá Lutterer připomínán především jako autor panoramat české krajiny, těžiště jeho díla spočívá v dlouhodobém pozorování města, periferií a stop lidské přítomnosti. Zjednodušeně, snažil se zhmotnit esenci dlouhodobé vazby české krajiny a lidí, kteří se v ní pohybují.

Na první pohled jde o obyčejné dětské hřiště po dešti. Lutterera však nezajímá určitá konkrétní událost ani reportážní okamžik. Fotografuje místo samotné – jeho světlo, uspořádání i vztahy mezi jednotlivými prvky. Za dokumentární přímostí se skrývá cit pro magickou krásu zdánlivě nemagického světa – záběr prostupuje smysl pro harmonické uspořádání obrazu s požadavkem nejvyšší možné technické úrovně snímku. Výrazovou složku fotografií představuje práce s mnoha nenápadnými detaily, s valéry šedi místo kontrastního upozornění na určitou zobrazenou věc, stejně jako zamyšlené a vylidněné kompozice. Jsou kontemplativní, jak pro autora, tak pro diváka, vzpírají se krátkému letmému pohledu. Nepřítomnost lidí přitom není prázdnotou. Naopak, právě v cyklu dětských hřišť se jejich přítomnost stává téměř hmatatelnou – prolézačky a kolotoče se proměňují v geometrické stopy lidského řádu, který po sobě člověk v krajině zanechal a který nechal nepochopitelným způsobem zpustnout.