Autor textu: Miroslav Petříček
Svědectví fotografie
Fotografie je jen tehdy fotografií, pokud se na ni někdo dívá a prohlíží ji. To je ovšem pravda jen zdánlivě banální, uvědomíme-li si, že jen díky tomu fotografický snímek nejen trvá, nýbrž žije v čase – a jakkoli to zní protismyslně, je stále jiný, neboť například vztah figury a pozadí, který je nejjednodušším popisem každého obrazu, se v čase přesouvá, často i znejasňuje. Dokonce do té míry, že to, co bylo v době vzniku snímku neviditelné, protože běžné, nenápadné a takzvaně normální (tedy – zhruba řečeno – jeho pozadí), je najednou nesamozřejmé a nápadné; kdysi bezpříznaková šeď už není nějaký šum v pozadí zprávy, nýbrž sama se stává „figurou“, sdělením.
Právě proto ale žádná fotografie, ať jakkoli nezúčastněná, není dokument, nýbrž svědectví a vyvrací rozšířenou iluzi, že jejím spolehlivým ručitelem je realita sama. To je dokonce možné i zobecnit: bez svého setrvalého a různorodého dosvědčování není realita reálná, aniž by se tím vylučovaly pochybnosti či nedůvěra. Pochybujeme-li, pak jenom proto, že přesto přese všechno věříme v autenticitu. Právě proto je ale svědectví fotografie výjimečné a důležité: ani tam, kde máme být oklamáni, protože spoléháme na to, že na fotografii není nic než to, co bylo před objektivem, a v tomto spoléhání se snadno stáváme oběťmi manipulace, nemůže ani sebetendenčnější fotografie zahladit stopy toho, co takzvanou normalitu usvědčuje jako chátrající fasádu.
Na každé fotografii je prostě vždycky víc, než co ukáže první pohled. Když Bohdan Holomíček popisuje, jak v autobusu fotografoval kamaráda, který spal u okna, a na hotovém snímku ho pak nejvíc zaujala cesta v pozadí, říká vlastně vše. To, co se na fotografii vzápětí anebo třeba i po
letech takto nečekaně vynořuje, je neredukovatelný podíl nezáměrného, něčeho, co zbývá, protože přebývá, ale právě proto fotografie není dokument, nýbrž svědectví. A právě proto se době progresivní stagnace, která se sama nazvala „normalizací“, nikdy nepodařilo zcela skrýt svou nenormálnost.
Garantem fotografického svědectví skutečně není realita. Jeho zárukou – právě proto, že jde o svědectví – je sama osoba fotografa jako očitého svědka. Svědectví nelze dokládat důkazy, svědectví musíme věřit a věřit můžeme pouze tomu, komu důvěřujeme. Proč jsme tedy důvěřovali a stále důvěřujeme fotografům 70. a 80. let? Bylo jim možné věřit, neboť prchavé stíny každodennosti, které zachycovali v jejich nenápadnosti, dokázali ti, kdo se na tyto snímky dívali, okamžitě rozpoznat jako svůj vlastní život, o který se je oficiální verze reality setrvale snažila připravit. Byli důvěryhodní, protože bránili jejich důstojnost, bez jejíhož uznání se žádná společnost nemůže obejít.