Náhoda, pohyb a bezprostřednost, to jsou důležité prvky gestických rozměrných maleb Jakuba Špaňhela. Do práce na obrazech zapojuje různé zdánlivě nemalířské prostředky, košťata nebo válečky, barvy nechává stékat, přesahovat plátno. Suverénním způsobem zaznamenává otisky reality. Často se inspiruje černobílými reprodukcemi či fotografiemi. Vytváří jakousi dvojnásobnou interpretaci. Pro Špaňhela příznačná sériovost je nejvíce patrná ze souboru „válečků" opakujících stejné motivy (Slepice v pekle, 2006–2012). Prvotní podnět pro mladého studenta Akademie výtvarných umění v Praze znamenal obraz Po mši v Předklášteří (1927) Oldřicha Blažíčka, nejznámějšího českého malíře chrámových prostor. Soubor komorních interiérů nastartoval v roce 2002 umělcovu tvorbu. Soustředěně se věnoval gotickým (Sv. Vít, 2001–2002) a především barokním kostelům (Černozlatá, 2002), na nichž rozpracoval tvarovou redukci a odhmotnění prostorových forem. Temné vnitřní prostory oproštěné od lidí prosvětluje zlatou barvou symbolizující světlo, jehož působení výrazně rozvíjel na mnoha obrazech. Na světelné motivy navazovala rozsáhlá série velkoformátových „lustrů" (2006–2008), související s autorovou sběratelskou vášní pro starožitné předměty. „Původně fungovaly jako doplněk k malování aktů, ale posléze jsem je začal malovat samostatně, " přibližuje autor. číst dále

Zlomovým okamžikem se pro Špaňhela stala expanze do městské krajiny. Od námětů proslavených „benzinek", připomínajících svou zjednodušenou podobou antické chrámy, přešel k další variantě pláten, která zachycují osamělé cesty v noci za deštivého počasí (Krajina v dešti, 2005). Mezi námětem a divákem Špaňhel nechává pomyslnou mlhu, jež rozostřuje konkrétní motivy. Určitou distanci do obrazu vnáší nejen fyzickým odstupem při malování, ale i nadsázkou, patrnou rovněž z některých názvů.

Banky a jiné často téměř pohlednicové výjevy (Španělské schody, 2011) typické pro metropole, k nimž má autor blízko, představují stálou součást Špaňhelovy tvorby z posledních let. Jako protiváhu k nim průběžně volí ženské portréty a akty. Jedná se o živočišné podobizny, prudké smyslné záznamy (Jana, 2008).

V současnosti pracuje na křehkých plátnech vycházejících z podnětů grafických listů Bohuslava Reynka (Had na sněhu, 2012). Jejich sevřeným dojmem přivádí diváka k hlubší sebereflexi. Vrací se jimi k tématu víry a katolictví, jež autor dlouhodobě sleduje (v roce 2004 pracoval například na oltářním obraze a oknech kostela sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu). Motiv zvířat doprovází autorovu tvorbu již od dětství: „Jeden z mých prvních obrazů byl kohout. Namaloval jsem ho už ve čtyřech letech. Témata českého venkova jsou mi blízká i v současné době," komentuje svou nejnovější tvorbu autor.

Jakub Špaňhel (* 1976) patří k nejvýraznějším současným malířům. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění u významných osobností naší výtvarné scény, Jiřího Davida a Milana Knížáka. Maluje náměty, které jej obklopují, nevymýšlí si fiktivní příběhy. Rychlé tahy štětcem mu slouží jako deníkové záznamy. Zprvu se jednalo o prostory související s lidskou konečností (kostely, hřbitovy, krematoria), později se jeho tvorba otevřela do městské krajiny. Špaňhel i nadále zachycuje momenty s dekadentním vyzněním již předem signalizující pozemský zmar.

Autor se účastnil většiny významných přehlídek malby, je zastoupen v mnoha sbírkách a má za sebou celou řadu samostatných výstav. V roce 2003, rok po absolvování akademie, vystavoval ve druhém patře Staroměstské radnice a ve stejném roce se jeho obrazy objevily na přehlídce současného umění Perfect Tense / Malba dnes. Aktuální výstava v Městské knihovně Slepice v pekle je pro Jakuba Špaňhela dosud největší pražskou samostatnou prezentací za posledních třináct let. „Je mi ctí vystavovat v tak nádherném prosvětleném prostoru," uzavírá Jakub Špaňhel.