Trojský zámek je stavba pozoruhodná a výjimečná. Spíše než zámkem by se vlastně měl nazývat vilou: je totiž ozvěnou honosných římských předměstských vil, které na své dlouhé cestě viděl její stavebník, Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka. Velkolepé domy uprostřed nekonečných zahrad jej uchvátily natolik, že se rozhodl přenést kousek "Věčného města" do své rodné země. Mladý hrabě měl šťastnou ruku při výběru místa i umělců, kteří měli jeho sen uskutečnit. Stavba raně barokního zámku Troja byla zahájena v roce 1679. Autorem projektu zámku byl architekt francouzského původu Jean Baptiste Mathey. V návrhu zúročil zkušenosti ze svého pobytu v Itálii a inspiroval se typem římské příměstské vily. Středem a dominantou celé hmoty stavby je velký sál, z něhož se do obou stran rozbíhá chodba s enfiládou přilehlých salónů. Po stranách stavbu vertikálně i horizontálně ukončují dvoupatrové věžovité belvedery. Sochařská výzdoba dvouramenného schodiště vedoucího do zahrady byla svěřena drážďanským umělcům Georgovi a Paulu Hermannovým. Monumentální plastiky, zdobící schodiště, symbolizují boj Titánů s antickými bohy. Jednotlivé plastiky po obvodu schodiště představují antické bohy, alegorie denních i ročních období a světadílů. Malířské práce v přízemí zámku převážně uskutečnil Carpoforo Tencalla, v prvním patře zámku působili Francesco Marchetti a jeho syn Giovanni Francesco. Pro iluzívní výzdobu velkého hlavního sálu povolal stavebník vlámské malíře Abrahama a Izáka Godynovy. číst dále

Inspirujícím momentem expozice Zámku Troja byl vlastní příběh této unikátní stavby. V její koncepci nešlo o vkládání dalších významově uzavřených komponent do "nádherné zámecké schránky", vrátili jsme se k vile samotné, jejíž půvab, ducha a grácii jsme chtěli zdůraznit a "zviditelnit". Jednotlivé výstavní celky: - krátkodobé výstavy (3. 4. - 31. 12. 2013): "Vášeň, sen a ideál / Česká secesní plastika" "Benátské hutně tvarované a české řezané sklo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze (16.–19. století) - stálá expozice: "Architektura a výzdoba zámku Troja" "Čínské komnaty zámku Troja" Výstavy jsou uzpůsobeny specifičnosti zámeckých interiérů, nejsou sestaveny ani nainstalovány podle galerijních zvyklostí, které by zákonitě vlastní charakter zámku upozaďovaly. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Vášeň, sen a ideál / Česká secesní plastika Nová expozice v Zámku Troja provází návštěvníky příběhem secesní plastiky počínajícím neoklasicistními díly Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) přes práce jeho nejvýznamnějších žáků, jakými byli Josef Mařatka (1874–1937), Quido Kocian (1874–1928), Bohumil Kafka (1878–1942) a Jan Štursa (1880–1925). Výstava zahrnuje také jeho neprávem zapomenuté žáky, které se snaží uvést zpět do kontextu doby. Patří k nim předčasně zemřelý talentovaný sochař František Hošek (1871–1895), který studoval u Myslbeka ještě na Uměleckoprůmyslové škole, a zejména pak absolventi sochařského ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze Vladimír Astl (1876–1960), Josef Kalvoda (1874–1925), český Němec Alois Rieber (1876–1944), Ladislav Kofránek (1880–1954) a Jaroslav Krepčík (1880–1959). Každý z nich se vydal jinou cestou, ale plastiky, které vznikaly v průběhu studií a krátce po nich, se žánrově i stylově potkávaly. Výstava nabízí průřez tvorbou osobností české plastiky přelomu století od tradičního sochařského pojetí Myslbekova, přes dobové naturalistické tendence, které působily na české umění paralelně s impresionistickým pojetím tvaru. Není opomenuta ani secesní tvorba Stanislava Suchardy (1866–1916) a Ladislava Šalouna (1870–1946). V překvapivém kontextu se objevuje i symbolistický sochař František Bílek (1872–1941). Benátské hutně tvarované a české řezané sklo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze (16.–19. století) Architektura a výzdoba zámku Součástí expozice je dokumentačně a obrazově bohatá výstava, věnovaná historii stavby, informacím o jejím architektovi o autorech zámecké výzdoby. Zámek Trója má v kontextu českého barokního umění výsostné postavení. Při jeho vzniku se spojilo několik šťastných okolností: vzdělaný a uměnímilovný stavebník, výjimečný architekt, pozoruhodní sochaři a malíři. Spíše než zámek bychom jej vlastně měli nazývat předměstskou vilou, neboť jeho podoba je v mnohém inspirována rozlehlými vilami, které vznikaly v 16. a 17. století v okolí Říma. Název zámek má ale také své opodstatnění: málokterá stavba ovlivnila zámeckou architekturu v Čechách tolik, jako právě Troja. Pod šťastnou osmicípou hvězdou šternberského rodu se tak zrodilo dílo, bez kterého si lze další vývoj barokního umění v Čechách jen stěží představit. Stavebník Václav Vojtěch ze Šternberka (1640?-1708) pocházel z jednoho z nejstarších a nejdůležitějších českých šlechtických rodů. Narodil se do neklidné doby posledního desetiletí třicetileté války. Tradičně katolický rod Šternberků stál na jejím konci na straně vítězů. Mladý Václav Vojtěch tak mohl nabýt nejen vynikajícího vzdělání na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, ale i podniknout velkorysou kavalírskou cestu, která patřila k základním kamenům vzdělání a rozhledu každého evropského šlechtice. Se svým bratrem tak v letech 1663-1664 postupně procestovali Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii. Mezi nejsilnější zážitky této cesty jistě patřily návštěvy nizozemských měst Antverp, Lovaně a Bruselu, anglického Londýna či Canterbury, nebo francouzských zámků Fontainebleau, Vaux-le-Vicomte a tehdy ještě malého loveckého zámečku ve Versailles. Mimořádným způsobem musela na cestovatele zapůsobit návštěva tehdy nejskvělejšího evropského královského dvora Ludvíka XIV. v Paříži. Ovšem nejhlubší zážitky si Václav Vojtěch ze Šternberka odnesl z Říma, kde také pobyl nejdéle. Atmosféra a umělecké poklady "Věčného města" napříště pevně určily jeho uměleckou orientaci. V Římě se také zcela jistě zrodila myšlenka vystavět v Praze honosnou předměstskou vilu podobnou těm, které budoucí hrabě navštívil v Římě nebo v jeho vzdáleném předměstí Frascati. Architekt Jean-Baptiste Mathey (1629-1695), kterého si hrabě Šternberk pro svůj záměr vybral, byl klíčovou postavou vrcholně barokní architektury v Čechách. Tento Francouz narozený v Burgundsku strávil prvních dvacet let své umělecké dráhy v Římě a stal se tak po svém příchodu do Prahy hlavním poslem čistě římské architektury. Matheyova tvorba přinesla zásadní obrat zdejší architektury od severoitalsky orientovaného pozdního manýrismu k římskému baroku. Jeho klasicky cítěná architektura pozdvihla domácí tvorbu na aktuální evropskou úroveň a vytvořila nezbytný předpoklad pro vznik české vrcholně a radikálně barokní architektury první poloviny XVIII. století. Celá stavba byla postupně realizována v letech 1678-95, její výzdoba pokračovala až do roku 1703. Koncepce trojské vily se zásadně odlišuje od starších zámeckých staveb v Čechách. Namísto tradiční kompozice trojkřídlé stavby kolem pravidelného dvora učinil Mathey středobodem své stavby mohutné těleso hlavního sálu, ke kterému se připojují boční křídla. Sál je umístěn na hlavní ose areálu a se zahradou jej spojuje honosné schodiště. Jeho klíčové postavení i přímé spojení se zahradou podtrhuje hlavní poslání vily jako místa slavností a odpočinku. Hlavní průčelí stavby je obráceno směrem k zahradě a k hlavní bráně u řeky. Jeho boční křídla zde vytvářejí náznak čestného dvora a spolu se svými střešními pavilony doplňují prokomponovanou siluetu stavby, která se při příchodu od hlavní brány postupně otevírá a proměňuje. Hlavní zámecká budova je kompozičně doplněna nízkými dlouhými křídly hospodářských stavení. Zámek stojí na vyvýšené terase, která má podle svých italských a francouzských vzorů náznakovou podobu opevnění. Vše je pak zasazeno do rámce velkoryse komponované barokní zahrady. Malířská a sochařská výzdoba zámku je jeho vyvrcholením a pointou. Když návštěvník vystoupá na zámeckou terasu, je jeho pozornost upoutána velkorysým oválným schodištěm. Na něm se odehrává kamenný souboj olympských bohů s Titány - pozoruhodné dílo saských sochařů Georga (1640/59-1700) a Paula (1673-1732) Heermanů, které je svým pojetím velmi blízké dynamickému sochařství římské školy Gianlorenza Berniniho a nemá svou velkorysostí v soudobém domácím barokním sochařství srovnání. Schodiště pak návštěvníka přivede honosným portálem do Habsburského sálu, vymalovaného freskami antverpských bratří Abrahama a Isaaca Godynů. Jejich monumentální dílo, které suverénně ovládá celý prostor rozlehlého sálu, opět přineslo kvalitativní a koncepční přelom v české barokní malbě. Na stěnách se odehrávají legendické výjevy z dějin habsburského rodu a na stropě je vymalována apoteóza Habsburků jako vítězů nad tureckým nebezpečím a ochránců křesťanské Evropy. Výmalba zámecké kaple a antické mytologické příběhy v zámeckých pokojích jsou dílem italských malířů Francesca Marchettiho (1641-1698) a jeho syna Giovanniho Francesca (1668-1694). Posledním příspěvkem k výzdobě zámku bylo zřízení tří "čínských salonků" ve druhé čtvrtině 18. století. V pokojích a v chodbách zámku byly zároveň rozvěšeny obrazy, které tento působivý umělecký celek doplňovaly, a kterých tu ještě v roce 1770 bylo zaznamenáno 315. Čínské komnaty zámku Pozoruhodný soubor nástěnných maleb v "čínských komnatách" zámku Troja je návštěvníkům přiblížen v rámci přehledných textů, vykládajících jednotlivé složky nanejvýš zajímavých zobrazení, jejichž autorem je neznámý malíř z konce 18. nebo začátku 19. století. Náměty pro celoplošné veduty čínské krajiny s architekturou čerpal autor z ilustrací v cestopisných a naučných knihách o Číně. Tak zvané čínské komnaty pokrývají severovýchodní díl prvního patra zámku, od kraje až k hlavnímu sálu. Jsou to dva prostorné čtvercové sály a užší místnost, vsazená jako vstupní podélná spojovací chodba mezi ně. Na stropech zůstaly z původní malířské výzdoby antické báje bratří Marchettiů, podobně jako v místnostech v přízemí. Není známo, kdy a z jaké pohnutky vznikla sekundární malba na stěnách. V obecném smyslu jde o krok vpřed v přístupu k orientalizující výzdobě. Zatímco starší, barokní výzdoba tzv. čínských interiérů upřednostňovala titěrné dekorativní prvky, které se opakovaly, v zámku Troja - a rovněž v břevnovském klášteře - vidíme celoplošné veduty s realisticky pojatou krajinou a architekturou, které byly malovány podle předloh v naučné literatuře. Snaha o zachycení skutečnosti se opakuje i ve zpodobení psích miláčků v rozích chodby, jejichž jména jsou připsána. Také vyobrazené čínské pamětihodnosti doprovází text, jsou tedy neméně reálné. Pouze ve výklencích kolem dveří a oken jsou motivy "květin a ptáků", malované podle kreseb na čínském porcelánu, avšak i tyto lunety mají větší měřítko, než bývalo zvykem u dřívějších chinoiserií, a nepůsobí tedy zdrobněle. Na některých čínských vedutách na zámku Troja jsou vmíšeny evropské prvky, zejména střechy a hvězdicové bašty na panoramatech města na jižní, východní a severní stěně vnitřního pokoje. Také výjev na jižní stěně rohového pokoje je, jak se zdá, poskládán alespoň ze tří předloh. Tzv. vítězný oblouk je samostatný prvek a zátoka napravo v zadním plánu přípomíná přesvědčivě Letní palác v Pekingu (I-che jüan), který byl ovšem v této podobě dostavěn až roku 1757. (V roce 1860 byl zničen evropskými vojsky a znovu vystavěn v letech 1888-1902.) Připustíme-li určitý čas pro vznik kresby a její pouť do Evropy, posouvá se vznik čínských krajin v Troji nejdříve do druhé poloviny 18. století. Připomeňme si opět celoplošné krajiny v čínské komnatě v prelatuře břevnovského kláštera, které zhotovil roku 1787 Antonín Tuwora. Styl je odlišný, ale koncepce je velmi podobná. Zde totiž nejde o romantizující nápodobu čínských předloh, jak ji známe z příkladů čínských pavilónků ve Vlašimi (konec 18. století), v Krásném Dvoře u Podbořan (1783-1793), v Zdislavicích u Kroměříže (asi 1800), na Bulovce (počátek 19. století), na Cibulce (1818-1824), či v Kroměříži (1837-1853). Čínské krajiny na zámku Troja odpovídají skutečným stavbám a krajinám, jak lze soudit podle těch, které se dodnes dochovaly, nebo které jsou známy z více vyobrazení. Snahu o nezkreslené poznání čínské reality mohla podnítit nová vydání dopisů z misií, konkrétně řada Der Neue Welt-Bott... v 36 dílech, kterou vydával Joseph Stöcklein v Augšpurku, Štýrském Hradci a Vídni v letech 1728-1758. Jeho dílo snad na počátcích povzbudila podpora misií ze strany Leopolda I. a Josefa I., neméně pak Josefovy sestry Marie Anny, která se stala portugalskou královnou a využila příležitosti uvádět do misionářských řad Rakušany. Také v Praze historik Tanner v opisech šířil dopisy misionářů vyšlých z české řádové provincie a v Klementinu bylo muzeum předmětů, zaslaných z exotických krajin. Přestože zrušení řádu přerušilo další takové počínání, zasetý odborný zájem se zjevně udržel. Co bylo účelem takto vyzdobených místností, není jasné. Pravděpodobně zde byly umístěny sbírky exotických předmětů, případně mohly sloužit jako čajové salony. Někdy si panstvo nechávalo budovat orientální salony pro pořádání maškarních bálů, tuto možnost však povaha maleb nepodporuje.