Zámek Troja je jednou z nejvýznamnějších ukázek barokní architektury v Čechách. Součástí expozice je dokumentačně a obrazově bohatá výstava, věnovaná historii stavby, inspirované typem předměstské římské vily, informacím o architektovi Jeanu-Baptistovi Matheyovi i o autorech zámecké výzdoby. >>>

Zámek Trója u Prahy
Trojský zámek má v kontextu českého barokního umění výsostné postavení. Při jeho vzniku se spojilo několik šťastných okolností: vzdělaný a uměnímilovný stavebník, výjimečný architekt, pozoruhodní sochaři a malíři. Spíše než zámek bychom jej vlastně měli nazývat předměstskou vilou, neboť jeho podoba je v mnohém inspirována rozlehlými vilami, které vznikaly v 16. a 17. století v okolí Říma.
Název zámek má ale také své opodstatnění: málokterá stavba ovlivnila zámeckou architekturu v Čechách tolik, jako právě Troja. Pod šťastnou osmicípou hvězdou šternberského rodu se tak zrodilo dílo, bez kterého si lze další vývoj barokního umění v Čechách jen stěží představit.

Stavebník Václav Vojtěch ze Šternberka
Václav Vojtěch ze Šternberka (1640?-1708) pocházel z jednoho z nejstarších a nejdůležitějších českých šlechtických rodů. Narodil se do neklidné doby posledního desetiletí třicetileté války. Tradičně katolický rod Šternberků stál na jejím konci na straně vítězů.
Mladý Václav Vojtěch tak mohl nabýt nejen vynikajícího vzdělání na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, ale i podniknout velkorysou kavalírskou cestu, která patřila k základním kamenům vzdělání a rozhledu každého evropského šlechtice. Se svým bratrem tak v letech 1663-1664 postupně procestovali Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii.
Mezi nejsilnější zážitky této cesty jistě patřily návštěvy nizozemských měst Antverp, Lovaně a Bruselu, anglického Londýna či Canterbury, nebo francouzských zámků Fontainebleau, Vaux-le-Vicomte a tehdy ještě malého loveckého zámečku ve Versailles. Mimořádným způsobem musela na cestovatele zapůsobit návštěva tehdy nejskvělejšího evropského královského dvora Ludvíka XIV. v Paříži.
Ovšem nejhlubší zážitky si Václav Vojtěch ze Šternberka odnesl z Říma, kde také pobyl nejdéle. Atmosféra a umělecké poklady "Věčného města" napříště pevně určily jeho uměleckou orientaci. V Římě se také zcela jistě zrodila myšlenka vystavět v Praze honosnou předměstskou vilu podobnou těm, které budoucí hrabě navštívil v Římě nebo v jeho vzdáleném předměstí Frascati.

Architekt Jean-Baptiste Mathey a koncepce trojské vily
Jean-Baptiste Mathey (1629-1695), kterého si hrabě Šternberk pro svůj záměr vybral, byl klíčovou postavou vrcholně barokní architektury v Čechách. Tento Francouz narozený v Burgundsku strávil prvních dvacet let své umělecké dráhy v Římě a stal se tak po svém příchodu do Prahy hlavním poslem čistě římské architektury.
Matheyova tvorba přinesla zásadní obrat zdejší architektury od severoitalsky orientovaného pozdního manýrismu k římskému baroku. Jeho klasicky cítěná architektura pozdvihla domácí tvorbu na aktuální evropskou úroveň a vytvořila nezbytný předpoklad pro vznik české vrcholně a radikálně barokní architektury první poloviny XVIII. století. Celá stavba byla postupně realizována v letech 1678-95, její výzdoba pokračovala až do roku 1703.
Koncepce trojské vily se zásadně odlišuje od starších zámeckých staveb v Čechách. Namísto tradiční kompozice trojkřídlé stavby kolem pravidelného dvora učinil Mathey středobodem své stavby mohutné těleso hlavního sálu, ke kterému se připojují boční křídla. Sál je umístěn na hlavní ose areálu a se zahradou jej spojuje honosné schodiště. Jeho klíčové postavení i přímé spojení se zahradou podtrhuje hlavní poslání vily jako místa slavností a odpočinku.
Hlavní průčelí stavby je obráceno směrem k zahradě a k hlavní bráně u řeky. Jeho boční křídla zde vytvářejí náznak čestného dvora a spolu se svými střešními pavilony doplňují prokomponovanou siluetu stavby, která se při příchodu od hlavní brány postupně otevírá a proměňuje. Hlavní zámecká budova je kompozičně doplněna nízkými dlouhými křídly hospodářských stavení. Zámek stojí na vyvýšené terase, která má podle svých italských a francouzských vzorů náznakovou podobu opevnění. Vše je pak zasazeno do rámce velkoryse komponované barokní zahrady.

Malířská a sochařská výzdoba
Umělecká výzdoba zámku je jeho vyvrcholením a pointou. Když návštěvník vystoupá na zámeckou terasu, je jeho pozornost upoutána velkorysým oválným schodištěm. Na něm se odehrává kamenný souboj olympských bohů s Titány - pozoruhodné dílo saských sochařů Georga (1640/59-1700?) a Paula (1673-1732) Heermanů, které je svým pojetím velmi blízké dynamickému sochařství římské školy Gianlorenza Berniniho a nemá svou velkorysostí v soudobém domácím barokním sochařství srovnání.
Schodiště pak návštěvníka přivede honosným portálem do Habsburského sálu, vymalovaného freskami antverpských bratří Abrahama a Isaaca Godynů. Jejich monumentální dílo, které suverénně ovládá celý prostor rozlehlého sálu, opět přineslo kvalitativní a koncepční přelom v české barokní malbě. Na stěnách se odehrávají legendické výjevy z dějin habsburského rodu a na stropě je vymalována apoteóza Habsburků jako vítězů nad tureckým nebezpečím a ochránců křesťanské Evropy.
Výmalba zámecké kaple a antické mytologické příběhy v zámeckých pokojích jsou dílem italských malířů Francesca Marchettiho (1641-1698) a jeho syna Giovanniho Francesca (1668-1694).
Posledním příspěvkem k výzdobě zámku bylo zřízení tří "čínských salonků" ve druhé čtvrtině 18. století. V pokojích a v chodbách zámku byly zároveň rozvěšeny obrazy, které tento působivý umělecký celek doplňovaly, a kterých tu ještě v roce 1770 bylo zaznamenáno 315.